II.ÚS 3155/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3155/25 ze dne 28. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. Pavla Pilného, zastoupeného JUDr. Sergeyem Zaripovem, LL.M., advokátem se sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 116/2025-26 ze dne 16. 9. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Ad 11/2024-46 ze dne 29. 5. 2025, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. RN-440 705 001 315-KČ ze dne 28. 2. 2024 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. R-31.1.2024-427/440 705 001 ze dne 31. 1. 2024, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 67d, § 67e, § 67f a § 67g zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 455/2022 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních a správních rozhodnutí. S ústavní stížností spojil ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu návrhy na zrušení části zákona, a to konkrétně ustanovení § 67d, § 67e, § 67f a § 67g zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 455/2022 Sb. 2. Napadeným prvostupňovým rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli snížen starobní důchod o částku 600 Kč měsíčně. Důvodem tohoto opatření bylo zařazení stěžovatele Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) do seznamu představitelů komunistického režimu, a to z titulu výkonu funkce vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ Brno v období od dubna 1988 do 17. listopadu 1989. K tomu došlo na základě části čtvrté, hlavy osmé zákona o důchodovém pojištění (§ 67d - 67g), která se týká snížení starobních důchodů některým představitelům komunistického režimu. 3. Taxativní výčet osob, jichž se snížení starobního důchodu týká, tj. osob, které lze pro účely zákona o důchodovém pojištění považovat za představitele komunistického režimu, je uveden v § 67d zákona. Odstavec 1 citovaného ustanovení obsahuje výčet pozitivní, odstavec 2 naopak vymezuje skupinu osob, na něž se úprava nevztahuje - zejména osoby, které sice po určitou dobu vykonávaly činnost ve prospěch komunistického režimu, ale později proti němu aktivně vystupovaly, popřípadě osoby, které se po pádu režimu osvědčily. Podle § 67 odst. 1 písm. b) zákona je představitelem komunistického režimu i osoba, která byla v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 "vedoucím tajemníkem krajských, okresních nebo obvodních výborů Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska." Podle § 67d odst. 3 zákona o důchodovém pojištění je podmínkou snížení procentní výměry starobního důchodu zařazení dotčené osoby do seznamu představitelů vypracovaného Ústavem pro studium totalitních režimů. V § 67e a § 67f poté citovaný zákon stanoví rozsah snížení starobního důchodu (300 Kč za každý byť započatý rok, v němž byla dotčená osoba představitelem komunistického režimu), jakož i pravidla pro určení okamžiku, od něhož ke snížení důchodu dochází. Současně zákon stanoví dolní hranici, pod kterou nelze starobní důchod snížit. Konečně § 67g zákona stanoví, že je-li důsledkem postupu snížení procentní výměry starobního důchodu podle této hlavy v neprospěch pojištěnce, nepovažuje se rozdíl mezi výší vypláceného starobního důchodu a výší starobního důchodu, která měla náležet po snížení, za přeplatek na důchodu. 4. Námitky stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení zamítla. 5. Městský soud v Praze posléze žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že stěžovatel naplnil znaky uvedené v § 67d odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, neboť výkon funkce vedoucího tajemníka trval celkem 567 dní, čemuž odpovídá snížení výměry důchodu o 600 Kč měsíčně. 6. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnosti stěžovatele. Správní soudy - a naposledy Nejvyšší správní soud - se na rozdíl od správních orgánů zabývaly i ústavní konformitou zákonné úpravy. 7. Nejvyšší správní soud připustil, že stěžovatelem rozporovaná právní úprava zasahuje do práva na rovné zacházení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu však dovodil, že se nejedná o rozlišování na základě tzv. podezřelého důvodu, a proto aplikoval zjednodušený test zákazu diskriminace. V jeho rámci - pokud je se subjekty ve srovnatelné situaci zacházeno rozdílně a odlišné zacházení je dotčenému subjektu k tíži - se zkoumá toliko to, zda je posuzované zacházení projevem libovůle, nebo má legitimní cíl a napadená ustanovení jsou s to jej dosáhnout. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 67d - 67g zákona o důchodovém pojištění legitimní cíl sledují a jsou způsobilá jej dosáhnout (resp. jsou k němu v racionálním vztahu). Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že napadená ustanovení jsou projevem přípustné formy nepravé retroaktivity a že zákonodárce nezasáhl libovolně do legitimních očekávání adresátů normy (tedy mj. stěžovatele a osob v obdobném postavení). II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo v prvé řadě porušeno jeho právo vlastnit majetek. Zásah spočívající ve snížení procentní výměry starobního důchodu má přímý dopad na majetkovou sféru jednotlivce chráněnou čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Protokol"). Retroaktivní snížení již přiznané dávky narušuje spravedlivou rovnováhu mezi legitimním cílem sledovaným státem a ochranou nabytých práv, čímž jednotlivci ukládá nepřiměřené a ústavně neakceptovatelné břemeno. 9. Dále stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení práva na rovnost a zákazu diskriminace ve smyslu k čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení § 67d až § 67g zákona o důchodovém pojištění konstruují rozdílné zacházení výlučně na základě příslušnosti k široce definované skupině osob spjatých s výkonem funkcí v aparátu Komunistické strany Československa nebo v orgánech tehdejší veřejné moci. Takové rozlišování, založené na paušálním kritériu bez individuálního posouzení míry skutečného vlivu, pravomocí, délky výkonu funkce či následného postoje dotčené osoby, představuje formu kolektivizace odpovědnosti neslučitelnou s principy ústavního pořádku a se samotnou podstatou demokratického právního státu, který vychází z osobní odpovědnosti jednotlivce. 10. S odkazem na tyto důvody stěžovatel zpochybňuje i ústavnost napadených ustanovení zákona o důchodovém pojištění, neboť napadená rozhodnutí jsou o ně přímo opřena. 11. Konečně pak stěžovatel argumentuje, že správní soudy porušily i jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Správní soudy totiž neprovedly explicitní test proporcionality ve vztahu k individuálním poměrům stěžovatele. Odůvodnění jejich rozhodnutí se omezuje na pouhé obecné konstatování ústavní konformity zákonné úpravy, nikoli na posouzení její aplikace v konkrétním případě. Absence individualizovaného hodnocení dopadu zásahu na majetkovou a sociální situaci stěžovatele představuje porušení práva na spravedlivý proces a ochranu před formalistickým výkonem veřejné moci. 12. S ústavní stížností spojil stěžovatel i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť měl za to, že snížení důchodu o 600 Kč měsíčně představuje závažný zásah do jeho majetkové sféry a životní úrovně. III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 13. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů