II.ÚS 3160/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3160/24 ze dne 8. 1. 2025 Nepřiznání náhrady nemajetkové újmy poškozené v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Vilémem Vránou, advokátem, sídlem Štefánikova 16/29, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2024 č. j. 5 To 175/2024-208, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2024 č. j. 5 To 175/2024-208 v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu jiné nemajetkové újmy, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2024 č. j. 5 To 175/2024-208 se v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu jiné nemajetkové újmy, ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3 T 62/2024 byla rozsudkem ze dne 24. 6. 2024 č. j. 3 T 62/2024-155 obviněná J. D. (dále jen "vedlejší účastnice") uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že dne 13. 7. 2023 při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Opel Zafira se plně nevěnovala řízení, v místech křižovatky přejela do levého jízdního pruhu a v místech značeného přechodu pro chodce zjevně nesnížila rychlost jízdy ani nezastavila vozidlo, přestože v pravém jízdním pruhu v téže době ve stejném směru jízdy řidič nákladního vozidla zastavil před přechodem pro chodce po spatření poškozené cyklistky H. P. (dále jen "stěžovatelka"), která v rozporu se svými povinnostmi ve smyslu § 4 písm. a) a § 2 písm. dd) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pomalu přejížděla po značeném přechodu pro chodce na elektrické koloběžce, a přitom byla sražena vozidlem Opel Zafira, v důsledku čehož utrpěla zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu přesahující šest týdnů a s rozvojem příznaků posttraumatické stresové poruchy. 3. Za popsané jednání byla vedlejší účastnice odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Současně jí byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 233 871 Kč, podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla uvedená pojišťovna odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu jiné nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti výroku o náhradě jiné nemajetkové újmy rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Konstatoval, že městský soud neměl k dispozici důkazy, na základě kterých by mohl rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu další nemajetkové újmy. Zdůraznil, že neměl pochybnosti o tom, že stěžovatelka může mít kromě nároku na náhradu bolestného nárok na náhradu další nemajetkové újmy, avšak že k rozhodnutí o tomto nároku by bylo nutné doplnit dokazování znaleckým posudkem a že poškozená tímto relevantním důkazem svoji další nemajetkovou újmu neprokázala. Dodal, že úhradu škody, resp. nemajetkové újmy, zajišťuje v daném případě pojišťovna, se kterou má obžalovaná uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a že v rámci trestního řízení pojišťovna nemůže být ani v postavení vedlejšího účastníka. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení nebyl proveden důkaz jejím prohlášením o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na její život, a jde proto o opomenutý důkaz. Podle jejího mínění měl rozhodující soud ohledně přiznání další nemajetkové újmy postupovat vlastní úvahou založenou na provedených důkazech, nikoli tuto právní otázku přenášet na znalce. Má rovněž za to, že právní úprava na žádném místě nepřepokládá nepřiznání náhrady nemajetkové újmy tam, kde nárok hradí pojišťovna. III. Vyjádření účastníka řízení 6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily. 7. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci a dodal, že čestné prohlášení, které stěžovatelka zmiňuje v ústavní stížnosti, její tvrzení o způsobené nemajetkové újmě (nad rámec provedených důkazů) nepodpořilo. Zdůraznil, že poškození jsou v adhezním řízení povinni unést břemeno svých tvrzení a že stěžovatelka toto břemeno neunesla. 8. Krajské státní zastupitelství v Brně nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 9. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž zdůrazňuje, že ve věci nešlo o náhradu škody, nýbrž o náhradu nemajetkové újmy. Krajský soud podle ní pominul jakýkoli racionální argument, proč její prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na její život, nemohlo sloužit jako důkaz pro prokázání výše nemajetkové újmy. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož část byla napadena v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná, neboť napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny. a) obecná východiska 13. Právo na zdraví je jako prvek ústavního statusu jednotlivce garantováno hlavou druhou, oddílem prvním Listiny. Zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí [srov. nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)]. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny plyne princip úplné náhrady újmy majetkové i nemajetkové tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví [srov. nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20 (N 26/104 SbNU 319), bod 19; dále