II.ÚS 3172/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3172/24 ze dne 14. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti R. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 4 Tdo 563/2024-502, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 sp. zn. 5 To 264/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2023 sp. zn. 6 T 163/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a B. P. de C. R. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele 1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 11. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva, zaručená čl. 38 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 80 000 Kč, který bude zaplacen v 10 splátkách po 8 000 Kč, kdy splatnost každé dílčí splátky peněžitého trestu se stanovuje k poslednímu dni v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabyde tento rozsudek právní moci. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozeným škodu ve výši 500 EUR pro každého. Se zbytkem svých nároků na náhradu škody byli oba poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím zamítl. 3. Trestného činu podvodu se stěžovatel dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tím, že dne 27. 9. 2022 v době kolem 16.00 hodin v ulici X, uspořádal prohlídku bytu č. XX vlastněného obchodní společností XY, jejímž jediným jednatelem a společníkem je J. T., a to za účelem jeho možného pronájmu zahraničním studentům, kteří jej s tímto záměrem oslovili. Stěžovatel, aniž by k tomu měl jakékoliv oprávnění či souhlas vlastníka, předal na uvedené schůzce klíče od předmětného bytu poškozenému, z jehož zahraničního účtu inkasoval ve prospěch svého bankovního účtu finanční částku ve výši 4 100 EUR, na níž se poškozený společně s dalšími poškozenými rovným dílem, společně složili. Tuto částku, která měla v části 2 000 EUR představovat výši nájemného za měsíc říjen 2022 a v části 2 100 EUR kauci, od těchto poškozených vylákal pod smyšlenou legendou o zajištění jejich bydlení v předmětném bytě, z něhož však byli dne 29. 9. 2022 vykázáni J. T. Následně poškozeným vrátil k jejich žádosti pouze částku 2 000 EUR, přičemž zbylou část 2 100 EUR vrátit odmítl s tím, že šlo o poskytování blíže nespecifikovaných poradenských služeb, za které poškozeným účelově vystavil fakturu. Tímto jednáním způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 4 100 EUR (tj. 101 229 Kč). 4. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe jakožto hmotněprávního korektivu trestního práva a projednávaná věc neměla být trestním právem, jakožto prostředkem ultima ratio, řešena. Uvedené odůvodnil tím, že v předmětné věci se jednalo o spor svou povahou ryze soukromoprávního charakteru týkající se obligačních vztahů, konkrétně nájmu bytu a zprostředkovatelství, případně problematiky (rovněž soukromoprávní) zastoupení obecně. Nejednalo se o žádnou opakovanou či společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost, která by na první pohled vyžadovala aplikaci trestního práva a naopak šlo o jednorázovou událost, mající původ nikoliv ve zlém úmyslu; stěžovatel se před poškozenými nijak neskrýval a naopak jim vystavil fakturu se svými kontaktními údaji - obecně vůbec nekonal nic, co by mu mělo jít k tíži ve vztahu k neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Svých oprávněných zájmů se poškození a případně též majitel bytu mohli účinně bránit prostředky civilního práva. To však neučinili, ani se o to nepokusili a majitel bytu se ani v rámci řízení nepovažoval za poškozeného. 6. Z provedeného dokazování nelze podle stěžovatele učinit závěr o naplnění subjektivní stránky z jeho strany. Stěžovatel si dodnes není vědom jakéhokoliv protiprávního úmyslu v rámci svého jednání a vše co činil, činil v dobré víře v existenci jeho oprávnění tak činit. Konkrétně šlo o subjektivní přesvědčení stěžovatele, že byl oprávněn zprostředkovat pronájem předmětného bytu poškozeným. I pokud by však takové oprávnění ze strany majitele bytu, svědka T., objektivně neměl, mohl jednat ve skutkovém, eventuálně právním omylu. Tím se však nalézací soudy vůbec nezabývaly a dovolací soud bez dalšího takovou argumentaci odmítl. Stěžovatel chtěl své tvrzení podpořit provedením výslechu svědka G. H., který v předmětném bytě pobýval před nastěhováním poškozených a mohl by popřít tvrzení svědka T., že nechtěl byt pronajímat (na němž nalézací soudy založily z velké části rozhodnutí o vině stěžovatele), tento důkazní návrh však nebyl soudy proveden. II. Procesní předpoklady řízení 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 10. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v nich nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn.