II.ÚS 3172/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3172/25 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrtúse, zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Černohousem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 67/2024-41 ze dne 21. 8. 2025 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 9/2023-133 ze dne 27. 2. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel brojí proti rozhodnutím správních soudů označeným v návětí. Tvrdí, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud porušily jeho právo na soudní ochranu a ve výsledku i jeho vlastnické právo a právo na příznivé životní prostředí. 2. Stěžovatel je vlastníkem pozemků sousedících se stavebním závěrem "I/38 Havlíčkův Brod JV obchvat" ("stavba"), realizovaným na základě stavebního povolení Krajského úřadu Kraje Vysočina ("stavební úřad") č. j. KUJI 86790/2018 ze dne 21. 11. 2018. Toto stavební povolení však v důsledku stěžovatelovy úspěšné správní žaloby pozbylo platnosti, jak rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 29 A 109/2019-48 ze dne 15. 3. 2022. Stavba však již v době rozhodování krajského soudu byla ve vyšším stupni rozestavěnosti, a proto bylo nutno její stav zakonzervovat. Za tím účelem vydal stavební úřad dne 6. 6. 2022 rozhodnutí, jímž nařídil nezbytné úpravy spočívající v konzervaci stavby. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval vedlejší účastník, jenž rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud v Brně žalobu napadeným rozsudkem zamítl, neboť rozhodnutí správních orgánů nepovažoval ani za nepřezkoumatelné, ani za rozporné se zákonem. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ani pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry správních soudů a namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a "ve výsledku" i jeho vlastnické právo a právo na příznivé životní prostředí. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění brojí proti tomu, že konzervační práce byly správním orgánem nařízeny v takovém rozsahu, že fakticky vedly k dokončení stavby, přestože stavební povolení v důsledku stěžovatelovy správní žaloby pozbylo platnosti. Krajskému soudu stěžovatel vyčítá, že nereagoval na námitku, že správní orgány rozhodly o nařízení konzervačních prací bez jakékoli dokumentace nařizovaných prací, resp. že tuto námitku pochopil nesprávně. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel označuje za naprosto formalistické. Dle stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl napravit vadu krajského soudu a potvrdil ignorování jednoho ze žalobních bodů krajským soudem. Postupem obou soudů tak dle stěžovatele došlo ke zkrácení jeho práva na soudní ochranu. 6. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2438/24 ze dne 26. 11. 2025, v němž bylo konstatováno porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu tím, že Nejvyšší správní soud opomenul existenci části žalobní argumentace stěžovatelky a dospěl kvůli tomu k nesprávnému právnímu závěru. Dle stěžovatele se i v jeho případě správní soudy dopustily stejného porušení jeho procesních práv, neboť potvrdily zcela nezákonný postup správních orgánů spočívající ve faktickém povolení stavby mimo stavební řízení. Tím mělo dojít k porušení stěžovatelových práv na vlastnictví a na příznivé životní prostředí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019). 11. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2438/24 ze dne 26. 11. 2025 Ústavní soud zdůraznil, že součástí ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení je i požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna (srov. také nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 nebo sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013). Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Jde-li o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). 12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve světle těchto standardů spravedlivého procesu a uzavřel, že k porušení stěžovatelových práv nedošlo. Ve svých podáních k Ústavnímu soudu stěžovatel pouze pokračuje v polemice se závěry správních soudů; svou argumentaci vede převážně v rovině práva podústavního a nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením správních soudů neztotožňuje, však nečiní jeho ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch ve správním řízení či v následném soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod. 13. Jediná ústavně relevantní námitka stěžovatele se týká tvrzeného nevypořádání žalobního bodu krajským soudem a následného odmítnutí Nejvyššího správního soudu tuto vadu napravit. Z judikatury Ústavního soudu skutečně plyne, že pokud by správní soudy některý ze žalobních bodů stěžovatele vůbec nevypořádaly, dopustily by se tím porušení jeho procesních práv chráněných článkem 36 odst. 1 Listiny (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2438/24 ze dne 26. 11. 2025). Nevypořádaný žalobní bod se měl týkat stěžovatelova tvrzení, že stavební úřad rozhodl o konzervaci stavby bez toho, že by měl jakoukoli dokumentaci nařizovaných prací. 14. Obě napadená rozhodnutí se však s tímto tvrzením stěžovatele řádně vypořádala. Krajský soud tuto námitku stěžovatele uvedl v bodě 22 a vypořádal ji v bodech 23 až 28 napadeného rozsudku. Podrobně vysvětlil, že stavební zákon zakládá stavebnímu úřadu diskreční pravomoc, zda bude k nezbytným úpravám stavby vyžadována projektová dokumentace. Jestliže stavební úřad v posuzované věci vyhodnotil, že pořízení projektové dokumentace není nezbytné, a tento svůj závěr řádně odůvodnil a opřel o zjištění kontrolní prohlídky a o vyjádření odborníků, nepostupoval podle krajského soudu nezákonně. Rovněž stěžovatelovo tvrzení, že by vymezení nezbytných úprav bylo absolutně neurčité, krajský soud vyvrátil a v bodě 27 uvedl, že pro jednotlivé stavební objekty je v prvostupňovém rozhodnutí vždy vymezeno, jaké konzervační práce budou dokončeny a v jaké míře. 15. I Nejvyšší správní soud na tuto námitku stěžovatele reagoval, a to především v bodech 38 až 40 napadeného rozsudku. Zopakoval, že krajský soud již tento argument vypořádal, a také zdůraznil, že stěžovatelova námitka je značně obecná. Kvalita žalobních námitek přitom předurčuje kvalitu jejich vypořádání, neboť není povin