II.ÚS 3174/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3174/25 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jonáka, zastoupeného advokátem JUDr. Radkem Coufalem, advokátem, sídlem Lidická 693/5a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 292/2024-47 ze dne 27. 8. 2025 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 24/2023-57 ze dne 20. 8. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Kunčice pod Králickým Sněžníkem. Městský úřad H. ("stavební úřad") povolil na vedlejším pozemku výstavbu rekreační chaty, s čímž stěžovatel nesouhlasil. Ve stavebním řízení namítal, že v rámci navrhovaného stavebního záměru dochází k opakovaným zásahům do životního prostředí, a to konkrétně do mokřadu s přilehlým prameništěm, kde byl potvrzen výskyt zvláště chráněného rostlinného druhu - zdrojovky. Dále stěžovatel upozorňoval na vady správního řízení, konkrétně na opomenutý důkaz a na libovůli při hodnocení důkazů. Účastenství stěžovatele ve stavebním řízení nebylo sporné, ale jeho námitky shledal stavební úřad nedůvodnými. Vedlejší účastník následně zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 2. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovateli nepřísluší žalobní námitky, jejichž prostřednictvím by se dovolával ochrany práv třetích osob, popř. respektování veřejného zájmu, aniž by tento aspekt jakkoliv přímo souvisel s ochranou jeho vlastnického práva. Věcná legitimace žalobce je omezena na ty námitky, které se týkají umožnění účinné ochrany jeho vlastnického práva. 3. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť krajský soud se již se všemi stěžovatelovými námitkami řádně a přesvědčivě vypořádal. Podstatná část stěžovatelem uplatněných námitek přesahovala rámec otázek řešených ve stavebním řízení, neboť o nich již bylo rozhodnuto v územním řízení. Zbylé námitky, k jejichž uplatnění byl stěžovatel oprávněn, byly shledány nedůvodnými, a námitkou, že došlo ke snížení hodnoty majetku stěžovatele, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat pro nepřípustnost, neboť ji stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry správních soudů a namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv EU, právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv EU, a právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 37 Listiny základních práv EU. 5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že stavební úřad neprovedl důkaz svědeckou výpovědí, neboť správní orgán je povinen zvážit důvodnost navrženého důkazu a promítnout tuto svou úvahu do odůvodnění rozhodnutí. Na podporu tohoto svého tvrzení stěžovatel cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 a sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008. 6. Zásah do svého vlastnického práva spatřuje stěžovatel ve vybudování příjezdové cesty k pozemku stavebníka přes pozemek stěžovatele. Namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a nedostatečné zohlednění jiného probíhajícího soudního sporu vedeného před Okresním soudem v Šumperku. Dále stěžovatel jakožto zásah do svého vlastnického práva vnímá také skutečnost, že během přípravy realizace stavebního záměru došlo opakovaně ze strany stavebníka k zásahům do životního prostředí, zejména do stanoviště zvláště chráněného druhu zdrojovky. V důsledku toho mělo dojít k újmě na majetkových hodnotách stěžovatele, konkrétně ke snížení hodnoty jeho majetku. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2144/14 ze dne 4. 2. 2016 a uvádí, že nebyl naplněn tímto nálezem formulovaný požadavek na zachování maxima z obsahu obou vzájemně si kolidujících vlastnických práv stavebníka a stěžovatele, neboť stěžovatel byl v důsledku vybudování příjezdové cesty a zásahů do stanoviště zdrojovky neúměrně omezen ve svém vlastnickém právu na úkor vlastnického práva stavebníka. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 pak stěžovatel namítá, že vlastnické právo lze omezit pouze se souhlasem vlastníka, přičemž stěžovatel stavebníkovi neudělil souhlas s užíváním části svého pozemku za účelem vybudování příjezdové cesty ke stavbě. Navíc příjezdová cesta mohla být vybudována i jiným způsobem, kterým by k zásahu do vlastnického práva stěžovatele nedošlo. 7. Ve vztahu k právu na příznivé životní prostředí stěžovatel cituje nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997, podle něhož "skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny)." Stěžovatel dovozuje porušení ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí z toho, že na pozemcích v jeho vlastnictví bylo stavebníkem v souvislosti s realizací stavebního záměru opakovaně zasaženo do stanoviště zvláště chráněného druhu zdrojovky. Stěžovatel tento zásah prokázal fotografiemi a závěry z biologického šetření, avšak stavební úřad toto nevzal v potaz. Výskyt zdrojovky na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele tak nelze vykládat pouze jako zásah do práva na příznivé životní prostředí, ale částečně také jako zásah do vlastnického práva stěžovatele. Pokud došlo k zásahu do zvlášť chráněného druhu na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele, tak bylo porušeno subjektivní právo stěžovatele na příznivé životní prostředí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019). 12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepřináší žádnou ústavněprávní argumentaci, resp. žádnou argumentaci, která by nebyla vypořádána v napadených rozhodnutích správních soudů. Je pozoruhodné, že ústavní stížnost svým obsahem ani nemíří proti napadeným rozhodnutím správních soudů, nýbrž pouze proti závěrům správních orgánů, jejichž rozhodnutí však již byla předmětem přezkumu správních soudů, a navíc formálně nejsou ústavní stížnosti napadena (ač je stěžovatel napadnout mohl). Vůči rozhodnutím správních soudů naopak stěžovatel nevznáší žádné námitky, ačkoli je formálně ústavní stížností napadá. 13. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů ve světle standardů spravedlivého procesu definovaných ve své judikatuře. Součástí ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2438/24 ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 nebo sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013). Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libo