II.ÚS 3181/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3181/25 ze dne 13. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 466/2025-635 ze dne 26. června 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 90/2024-534 ze dne 14. ledna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 9 T 4/2024-476 ze dne 12. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující: 3. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, jehož se dopustil vůči nezletilé poškozené v místě svého bydliště v období let 2016-2017. Za uvedené jednání mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu a škodu v celkové výši přesahující jeden milion korun. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem částečně vyhověl odvolání proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, který zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a částku 23 200 Kč na náhradě škody, přičemž se zbytkem nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I). Ve výroku o vině a trestu ponechal napadený rozsudek krajského soudu beze změny (výrok II). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu orgánů činných v trestním řízení ("OČTŘ") ve všech fázích trestního řízení. Stěžovatel namítá, že nedůvodně a neodůvodněně nebyly provedeny všechny navržené důkazy, konkrétně historie elektronické komunikace stěžovatele a poškozené, kompletní zdravotnická dokumentace poškozené, doplňující znalecké posudky a svědecké výpovědi osob slyšených pouze na úřední záznam o podání vysvětlení a dalších osob. Již při pořizování důkazních prostředků došlo k jejich deformaci. Stěžovatel má za to, že se soudy s provedenými vzájemně si odporujícími důkazy nevypořádaly. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů vycházela téměř výlučně z výpovědi poškozené, aniž by byly zohledněny její vnitřní rozpory, rozdílné verze skutku a nesrovnalosti ve výpovědích dalších svědků. Stěžovatel v průběhu řízení plně spolupracoval, avšak jeho důkazy byly bez dalšího označovány za neprůkazné a nebyly řádně zhodnoceny. 7. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny. Podle stěžovatele OČTŘ nedodržely, že mají nezávisle vyšetřovat skutečnosti v jeho neprospěch i prospěch, nikoliv dokazovat vinu, jak uvedl Nejvyšší soud. Rozhodnutí jsou postavena na "tvrzení proti tvrzení", bez dostatečného ověření pravdivosti verze poškozené, která podle stěžovatele vykazuje znaky emoční nestability a subjektivní zkreslené reprodukce událostí. Nepříznivým psychickým stavem poškozené a jeho příčinami, kterých může být vícero, se soudy nezabývaly dostatečně, přičemž mělo být zjišťováno, zda měla poškozená zdravotní či psychické obtíže již před údajně spáchaným skutkem; znalci přitom vyjádřili nejistotu o tom, zda poškozená skutečně daný skutek prožila. Zdůrazňuje, že v rámci znaleckého zkoumání nebyla zjištěna deviantní povaha stěžovatele. 8. Dále stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Poukazuje na to, že soudy nereflektovaly novelu trestního zákoníku účinnou od 1. ledna 2025, která zavedla nový trestný čin sexuálního útoku (§ 185a trestního zákoníku) a současně zpřesnila definici znásilnění (§ 185 trestního zákoníku). Podle stěžovatele soudy extenzivně aplikovaly starou judikaturu a odbornou literaturu, čímž překročily meze zákona a nevyužily novelizovanou právní úpravu, která měla za cíl vyčlenit méně závažné (nepenetrační) sexuální praktiky z trestného činu znásilnění. Tento postup stěžovatel považuje za zásah do dělby moci a zásady nulla poena sine lege a za porušení pravidel trestního stíhání. 9. Konečně stěžovatel namítá, že odvolací soud dostatečně a přezkoumatelně neodůvodnil výrok o náhradě nemajetkové újmy. Výši náhrady nemajetkové újmy byl povinen odvolací soud odůvodnit na základě objektivně zjistitelných kritérií a jasně a srozumitelně odůvodnit, jak k dané částce dospěl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma proti části výroku rozsudku krajského soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy, která byla zrušena a nahrazena výrokem I rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo zrušeno (nahrazeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je k jejímu projednání příslušný, zjevně neopodstatněná. 12. Námitky stěžovatele lze rozdělit do třech okruhů: a) námitky směřující proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů a postupu orgánů činných v trestním řízení; b) námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku, konkrétně proti výkladu skutkové podstaty znásilnění podle § 185 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025; c) námitky proti adheznímu výroku a jeho odůvodnění. 13. Pokud jde o námitky ad a), Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud předně nezjistil ústavněprávní vady v tom, jak obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy; jejich skutkové závěry jsou náležitě, srozumitelně a logicky odůvodněné. Stěžovatel opakovaně brojí proti ustálení skutkového stavu, k němuž se obecné soudy přiklonily, a předkládá vlastní, jemu příznivější verzi skutkového děje. Taková polemika však sama o sobě ústavněprávní rovinu nedosahuje. Úlohou Ústavního soudu není přehodnocovat v jednotlivostech konkrétní skutková zjištění či důkazy, ale posoudit, zda byl proces jako celek veden v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1073/24 ze dne 9. 10. 2024, bod 23). 14. Závěry soudů o vině stěžovatele vycházejí především z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost byla vzhledem k jejímu klíčovému významu v řízení pečlivě zkoumána a vyhodnocena, a to i ve vztahu k dalším provedeným důkazům, zejména svědeckým výpovědím. Ve věci byly vypracovány znalecké posudky z odvětví dětské psychiatrie a dětské psychologie k posouzení psychického stavu poškozené. Úkolem znalců přitom nebylo s jistotou zjistit, zda se tvrzená událost skutečně stala, nýbrž odborně se vyjádřit k jejímu psychickému stavu. Z jejich zkoumání vyplynulo, že poškozená sice vykazuje výraznější fantazijní prožívání, tedy větší orientaci na vnitřní psychickou realitu a vlastní myšlenkové procesy, avšak nebyla zjištěna žádná disociální povahová charakteristika, která by nasvědčovala tendenci k úmyslnému vymýšlení skutečností s cílem poškodit jinou osobu. Skutečnost, že znalci nevyslovili s jistotou závěr o tom, zda se popisovaný skutek stal, neodpovídá jejich roli a předmětu znaleckého zkoumání a sama o sobě nezpochybňuje věrohodnost poškozené. 15. Pokud stěžovatel namítá, že nebyla jednoznačně zjištěna příčina psychických obtíží poškozené, soudy připustily, že těchto příčin mohlo být více. Současně však dospěly k závěru, že jednání stěžovatele