II.ÚS 3186/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3186/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. O., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, č.j. 43 Nc 12052/2020-352, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2021, č.j. 14 Co 152/2021-427, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) M. O. a 2) nezl. M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č.j. 43 Nc 12052/2020-352, svěřil nezletilou M. do střídavé péče rodičů s týdenními intervaly střídání (výrok I.). S účinností od 1. 5. 2021 byl otec zavázán platit na výživu nezletilé 6 000 Kč měsíčně a stěžovatelka byla zavázána platit na výživu nezletilé 1 800 Kč měsíčně, přičemž shodná úprava práv a povinností k nezletilé byla stanovena i pro dobu po právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů (výroky II., III. a IV.). Dále okresní soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku I. a o náhradě nákladů řízení (výroky V., VI., VII. a VIII.). 2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č.j. 14 Co 152/2021-427, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. 3. Shora uvedenými rozhodnutími byla dle přesvědčení stěžovatelky porušena základní práva vyplývající z čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Obecné soudy podle stěžovatelky svěřily nezletilou do střídavé péče, aniž by se zabývaly splněním všech nezbytných předpokladů. Otec v minulosti jednal v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé a nerespektoval rodičovskou roli stěžovatelky, když jí (coby dosavadní primární pečovatelce) zcela svévolně a v rozporu s předchozí dohodou po dobu několika měsíců bránil v plnohodnotném styku s nezletilou, aniž by k takovému kroku měl relevantní důvody (tvrzení týkající se údajné psychické poruchy stěžovatelky byla v řízení vyvrácena). V této souvislosti stěžovatelka v řízení namítala také porušení § 889 občanského zákoníku, porušení zákonných práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti však obecné soudy nevzaly v potaz. Partnerský vztah rodičů je navíc hluboce rozvrácen a jejich komunikace ohledně záležitostí souvisejících s výchovou je neefektivní. Bránění ve styku s druhým rodičem, neuznávání jeho rodičovské role a neschopnost kooperace jsou přitom považovány za okolnosti, ke kterým je při hodnocení kritérií pro nařízení střídavé péče nutno přihlédnout. Dle stěžovatelky by svěření nezletilé do její výlučné péče s odpovídající širokou úpravou styku s otcem lépe sloužilo zájmu nezletilé a méně zasahovalo do jejího práva na péči o nezletilou. III. 5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. 6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. 7. Svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rodičů či do péče jednoho z nich s co nejcitlivější úpravou styku s druhým z rodičů je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby zvážily individuální okolnosti každého případu a upravily aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni na základě vlastní dohody a oboustranných kompromisů sami účastníci). Soudy musí vycházet ze zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Úkolem soudů zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají taktéž povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. 8. Okresní soud dospěl po vyhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že návrhy, kterými se rodiče domáhali svěření nezletilé do své výlučné péče, nejsou důvodné. Kromě výslechu rodičů vycházel ze sdělení opatrovníka, lékařských zpráv a zejména ze znaleckého posudku a podrobného výslechu znalkyně při jednání. Dle znaleckého posudku má nezletilá velmi pěkný vztah k oběma rodičům a k žádnému z nich neprojevuje negativní emoce. Za nejrozumnější způsob uspořádání vzájemných vztahů považovala znalkyně střídavou péči s týdenními intervaly, shodné řešení navrhl také opatrovník nezletilé. Okresní soud poukázal na to, že přestože jsou rodiče pro nezletilou stejně milovanými osobami a ani o jednoho z nich nechce přijít, oba dělají vše pro to, aby k tomu došlo. Na střídavé péči se přitom již byli na krátkou dobu schopni dohodnout (nejprve bezprostředně po rozpadu jejich vztahu, než otec tento režim ze svého rozhodnutí ukončil, posléze v době po vypracování znaleckého posudku do doby soudního rozhodnutí). Střídavou péči navrhovala stěžovatelka také v rámci návrhů na vydání předběžného opatření. Okresní soud uvedl, že oba rodiče jsou v zásadě stejně kompetentní o svou dceru pečovat, současně však naráží na určité limity, které je při výchově omezují. Po zvážení jednotlivých variant péče okresní soud rozhodl o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, díky které bude nezletilá moct být i nadále v maximální možné míře v kontaktu s oběma rodiči, kteří budou mít možnost dceru vychovávat, formovat a případně i korigovat to, v čem je druhý z nich při výchově limitován. 9. Ani v řízení před krajským soudem nevyplynuly žádné okolnosti, v důsledku kterých by bylo namístě se od závěrů okresního soudu odchýlit. Krajský soud konstatoval, že nesouhlas stěžovatelky se střídavou péčí není vybudován na důvodech, které by mohly tento způsob péče o nezletilou diskvalifikovat. Zopakoval, že ze závěrů znaleckého posudku nevyplynuly ohledně rodičovských kompetencí žádné zásadní skutečnosti, oba rodiče jsou k péči o nezletilou způsobilí a oba mají o péči zájem. K osobám rodičů, k podmínkám v místě jejich bydlišť či k péči o nezletilou nebyly zjištěny žádné negativní poznatky ani ze strany opatrovníka. Střídavá péče je na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku okresního soudu řádně realizována, oba rodiče toto rozhodnutí respektují a nezletilá, která má dle znaleckého posudku vytvořenu pozitivní citovou vazbu ke stěžovatelce i k otci, se tak již po delší dobu nachází v rovnovážném kontaktu s každým z rodičů. Jelikož relevantní důvody, pro které by nezletilá nemohla být svěřena do střídavé péče rodičů, krajský soud nezjistil, rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. 10. Pro účely svého rozhodnutí tedy obecné soudy zhodnotily závěry znaleckého posudku, kladný vztah nezletilé k oběma rodičům, jejich srovnatelné výchovné kompetence, jakož i to, že se na střídavé péči byli dvakrát schopni sami dohodnout a tato již byla na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku okresního soudu po určitou dobu také bez větších problémů řádně realizována (navzdory problémům v minulosti tak rodiče jsou schopni navzájem respektovat svou rodičovskou roli). Sama skutečnost, že stěžovatelka se svěřením nezletilé do střídavé péče obou rodičů nyní nesouhlasí, přitom za důvod k zásahu Ústavního soudu považována být nemůže, když nadto není zřejmé, v čem konkrétně by stěžovatelkou navrhovaná varianta její výlučné péče s širokou úpravou styku s otcem měla být za daných okolností pro nezletilou vhodnější. 11. Přestože vzájemná komunikace rodičů není zcela optimální, lze souhlasit s názorem obecných soudů, že v daném případě nejde o problém natolik zásadní, aby realizaci střídavé péče vylučoval. Navíc ani svěřením nezletilé do péče jednoho z rodičů a úpravou styku s druhým rodičem by potřeba vzájemné komunikace nebyla zásadněji eliminována. Nedostatky v komunika