II.ÚS 3186/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3186/22 ze dne 22. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky SPR a.s., se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Jungmannova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022, č. j. 23 Cdo 347/2022-259, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2021, č. j. 29 Co 241/2021-225, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2021, č. j. 25 C 132/2020-175, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před správními soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ("ERÚ") ze dne 15. 10. 2019, č. j. 03274-54/2018-ERU, sp. zn. SLS-03274/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 21. 4. 2020, č. j. 03274-64/2018-ERU, tak, že jí vznikl nárok na podporu elektřiny vyrobené fotovoltaickou elektrárnou ("FVE") Dubí ve formě zeleného bonusu stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a že žalovaná společnost OTE, a. s. (vedlejší účastnice) je povinna zaplatit stěžovatelce částku 165 812,76 Kč s příslušenstvím. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 25 C 132/2020-175, zamítl žalobu o nahrazení výše uvedeného správního rozhodnutí ERÚ ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ (výrok I) a o zaplacení 165 812,76 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel přitom z výše uvedených zamítavých rozhodnutí ERÚ a provedl důkaz výpovědí svědka. Správní orgány své rozhodnutí odůvodnily tím, že podmínkou vzniku nároku na podporu elektřiny vyrobené využitím slunečního záření je skutečnost, zda FVE Dubí bylo možné považovat za uvedenou do tzv. ostrovního provozu do konce roku 2010 pro účely podpory tak, aby bylo možno uvažovat o uplatnění přechodných ustanovení zákona č. 330/2010 Sb. Z hlediska cenového rozhodnutí č. 4/2009 bylo rozhodné, kdy výrobce začal poprvé vyrábět elektřinu, a to účelně, což znamená, že musel být naplněn účel zákona o podpoře elektřiny. Podle rozhodovací praxe ERÚ výroba elektřiny nemůže být považována za účelnou, pokud dochází k napájení spotřebičů pouze v objektu výrobny. Otázkou bylo, zda elektřina vyrobená v předmětné výrobně sloužila jiné elektrárně, tj. konkrétně zda sloužila k vytápění buněk společnosti SKANSKA, které byly využívány i pro stavbu jiných elektráren v okolí. Účelnost je míněna ve smyslu § 1 a § 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), dle kterého je účelem ochrana klimatu a životního prostředí. Otázka účelnosti výroby elektřiny v předmětné elektrárně byla řešena u společnosti SKANSKA, která sdělila, že dne 28. 12. 2010 byla provedena zkouška dodávky elektřiny prostřednictvím přímotopů SKANSKA v areálu staveniště, avšak nešlo o vytápění buněk, neb přímotopy se nacházely vně buněk. Podle zjištění ERÚ elektřina vyrobená v předmětné výrobně nebyla využívána pro jiné objekty. Podle názoru ERÚ nebylo prokázáno, že označená výrobna do konce roku 2010 vyráběla tzv. účelnou elektřinu, tedy elektřinu sloužící životnímu prostředí, a že by tak vznikl nárok na podporu dle zákona o podporovaných zdrojích energie (jinými slovy, že by předmětná elektrárna vyráběla tzv. zelenou energii). Elektrárna je uvedena do provozu, vyrábí-li legálně elektřinu a dodává ji do elektrizační soustavy - s výjimkou ostrovních provozů, což nebyl případ výrobny stěžovatelky. Není-li elektrárna zcela dokončena, nelze hovořit o uvedení výrobny do provozu. Vzhledem k tomu, že na konci roku 2010 proběhla pouze zkouška provozu elektrárny (ta byla sice připravena k trvalému spuštění a disponovala příslušnou licencí, avšak nebylo dokončeno galvanické připojení elektrárny k distribuční soustavě), nedošlo k uvedení výrobny žalobce do provozu. Stěžovatelka by musela splnit podmínku připojení k distribuční soustavě do 28. 2. 2011, aby jí vznikl nárok na podporu a byl mu zachován i po datu 1. 3. 2011 (čl. II. bod 1 zákona č. 330/2010 Sb.). K připojení výrobny do distribuční soustavy došlo až v listopadu 2011, a proto dle prvostupňového soudu stěžovatelce nárok na podporu nepřísluší. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Obvodní soud podle něj rozhodl na základě dostatečných skutkových zjištění a věc posoudil správně i po právní stránce. Městský soud zdůraznil, že licence byla stěžovatelce udělena pravomocně dne 25. 11. 2010, přičemž sama tvrdí, že v roce 2010 začala ve své provozovně, která fungovala v tzv. ostrovním provozu, vyrábět elektřinu. Je proto rozhodné, zda skutečně byla předmětná výrobna uvedena do ostrovního provozu, a to do 31. 12. 2010. Podle stanoviska ERÚ je předpokladem uvedení do provozu nejenom to, že elektrárna je dokončená, ale i to, že je splněna podmínka účelného využití elektřiny. Přitom nestačí provoz umožňující využívání zanedbatelného množství elektřiny v porovnání s instalovaným výkonem výrobny. Protože nebylo dokončeno galvanické připojení elektrárny k distribuční soustavě, nemohla stěžovatelka zahájit výrobu elektřiny do 31. 12. 2010 účelně, tedy v souladu s účelem zákona č. 180/2005 Sb. I podle městského soudu v prosinci 2010 došlo pouze ke zkoušce provozu elektrárny. Novelou zákona č. 180/2005 Sb. provedenou zákonem č. 330/2010 Sb. došlo s účinností od 1. 3. 2011 k omezení podpory pro FVE pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobně s instalovaným výkonem do 30 kWp, umístěné na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem, evidované v katastru. To se nevztahovalo na výrobnu stěžovatelky, která tyto předpoklady nesplňovala. Ve smyslu čl. II. bodu 1. zákona č. 330/2010 Sb. bylo nezbytné, aby splnila podmínku připojení k distribuční soustavě do 28. 2. 2011, aby jí vznikl nárok na podporu a byl mu zachován po 1. 3. 2011. Elektrárna ale byla připojena do distribuční soustavy až v listopadu 2011. Z těchto důvodů stěžovatelce nevznikl nárok na podporu elektřiny z obnovitelného zdroje uvedeného do provozu v roce 2011. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí za rozporná s právem na ochranu majetku a právem na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou podle její rozsáhlé rekapitulace řízení vystavěna na závěru, že podmínkou uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu pro účely podpory elektřiny je využití v ní vyrobené elektřiny účelným způsobem, tzn. v souladu s účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. K takovému účelnému využití přitom podle obecných soudů může dojít teprve v okamžiku, kdy je výrobna elektřiny připojena k distribuční soustavě. 6. Uvedený závěr obecných soudů je ale dle stěžovatelky v rozporu s principem právní jistoty založen na extenzivním výkladu bodu 1.9 CR 4/2019, který nepřípustně rozšiřuje okruh taxativně stanovených podmínek pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu. Tím dochází k porušení zásady předvídatelnosti práva, která je neoddělitelnou složkou principu právní jistoty. Bod 1.9 CR 4/2009 připouští i jiný výklad, který je pro stěžovatele příznivější, protože nerozšiřuje okruh výslovně stanovených podmínek pro uvedení výrobny elektřiny do provozu. Obecné soudy ale v rozporu s principem in dubio pro libertate zvolily takový výklad, který je pro stěžovatele méně příznivý. Výklad přijatý obecnými soudy nerespektuje legitimní očekávání stěžovatele na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, pokud v roce 2010 splní podmínky pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie do provozu, které byly stanoveny bodem 1.9 CR 4/2009. 7. Obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že se vůbec nevypořádaly s námitkami a argumenty stěžovatelky uvedenými v odvolání a dovolání, kterými stěžovatelka brojila proti nepřípustnému rozšiřování podmínek uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu a kterými zpochybňovala aplikovatelnost závěrů Nejvyššího soudu uvedených zejm. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 5137/2017 ze dne 9. 5. 2018 a sp. zn. 23 Cdo 2545/2019 ze dne 27. 11. 2019. Uvedený postup odvolacího a dovolacího soudu je v