II.ÚS 3188/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3188/25 ze dne 18. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VYKRUT zahradní služby a.s., sídlem Pavlovova 3048/40, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Horákem, advokátem, sídlem Jandova 208/8, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 98/2025-51 ze dne 14. srpna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 54/2023-152 ze dne 30. dubna 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a a) Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, a b) města Mnichovo Hradiště, sídlem Masarykovo náměstí 1, Mnichovo Hradiště, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Vedlejší účastník b) zahájil dne 8. března 2023 otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky s názvem "Poskytování služeb údržby zeleně pro Město Mnichovo Hradiště II". Stěžovatelka, jako osoba podnikající v oblasti údržby zeleně, měla v úmyslu se zahájeného zadávacího řízení zúčastnit. Nesouhlasila však se zadávací podmínkou, která pro technickou kvalifikaci na pozici arboristy vyžadovala předložení komerčního arboristického certifikátu, a proto dne 11. dubna 2023 podala proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky námitky. 3. Vedlejší účastník b) námitky odmítl a stěžovatelka následně neuspěla ani s návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele u vedlejšího účastníka a). 4. Správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy vedlejšího účastníka a) č. j. ÚOHS-41091/2023/161 ze dne 24. října 2023 Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. 5. Podle krajského soudu nebyl požadavek vedlejšího účastníka b) na předložení arboristického certifikátu nepřiměřeně zatěžující. Z dokazování vyplynulo, že požadované komerční arboristické certifikáty jsou v oboru běžně dostupné a jedná se o standardně vyžadovaný průkaz. Zároveň nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že zadavatel je oprávněn požadovat jen certifikáty či osvědčení, které jsou součástí českého vzdělávacího systému, či že by kvalifikace pro požadovanou pozici musela přesně odpovídat některé z profesních kvalifikací v národní soustavě povolání. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a neshledal tak námitky stěžovatelky za důvodné. II. Argumentace stěžovatelky 7. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do několika okruhů. První část námitek směřuje proti samotné zadávací podmínce vedlejšího účastníka b), který pro splnění technické kvalifikace na pozici arboristy požadoval předložení komerčního arboristického certifikátu. Stěžovatelka považuje tuto podmínku za diskriminační, netransparentní a v samotném důsledku pro ni představuje nedůvodné omezení účasti v zadávacím řízení. Nesouhlasí tak se závěry obecných soudů, které podle ní dostatečně nereflektovaly, že zadávací podmínka je v porovnání s obdobnými veřejnými zakázkami neobvyklá. Navíc s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem požadovaných prací je pravděpodobné, že přítomnost arboristy ani nebude fakticky nutná. Netransparentnost a diskriminační aspekt shledává stěžovatelka i v nemožnosti nahradit požadovaný komerční certifikát státem uznanou profesní kvalifikací. V nemožnosti alternativní náhrady certifikátu tak spatřuje narušení jednoty právního řádu a porušení jejích ústavně zaručených práv. 8. Druhý okruh námitek směřuje k průzkumu mezi dodavateli a vzdělávacími institucemi, který vypracoval vedlejší účastník a) během svého šetření. Smyslem předmětného průzkumu bylo zjistit, zda je komerční certifikát obecně dostupný, odborně uznávaný a taktéž jestli jej není možné dostatečně nahradit jinými a běžnějšími nároky na dodavatele. V první řadě stěžovatelka rozporuje použitelnost průzkumu v dílčích řízeních. Podle ní měl být průzkum relevantního trhu vytvořen již vedlejším účastníkem b) při rozhodování o námitkách stěžovatelky, jeho použití až v navazujícím řízení tak má být v rozporu se zásadou koncentrace řízení a principem řádného vypořádání námitek. Stěžovatelka rovněž rozporuje způsob položených otázek v průzkumu, které mají být neodborné a výslovně zavádějící. Závěry obecných soudů, které v odůvodnění na tento průzkum odkazují, považuje za nepodložené a alibistické. Podle stěžovatelky soudy účelově pominuly některá odborná stanoviska, takže jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. 9. Třetí okruh námitek stěžovatelky směřuje proti postupu Nejvyššího správního soudu při posouzení unijního přesahu věci. Stěžovatelka v řízení výslovně navrhla, aby soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku k výkladu čl. 58 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek a zrušení směrnice 2004/18/ES ("zadávací směrnice"). Nejvyšší správní soud se však s tímto návrhem podle stěžovatelky věcně nevypořádal a současně neodůvodnil, proč nepovažoval položení otázky za nezbytné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá. 13. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z ústavněprávního hlediska proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v posuzovaném případě dostály. 14. Stěžejní argumentace ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že zadávací podmínka týkající se technické kvalifikace dodavatele je netransparentní, diskriminační a nepřiměřená. Touto námitkou, která se v ústavní stížnosti objevuje na více místech, se již obecné soudy opakovaně a podrobně zabývaly. Krajský soud přitom správně posoudil, zda je konkrétní požadavek odůvodněný a přiměřený s ohledem na předmět zakázky a zda není v rozporu se zásadami zadávání veřejných zakázek (body 22-26 napadeného rozsudku krajského soudu). 15. Svůj závěr o souladu předmětné podmínky se zákonnými požadavky opřel krajský soud zejména o průzkum relevantního trhu, který provedl vedlejší účastník a). V rámci průzkumu bylo osloveno 16 dodavatelů obdobných služeb a 11 středních a vysokých škol se zahradnickým či lesnickým zaměřením. V postupu krajského soudu, který z předmětného průzkumu relevantního trhu dovodil, že středoškolské i vysokoškolské vzdělání nelze bez dalšího považovat za dostatečnou kvalifikaci pro požadované práce v rámci veřejné zakázky vedlejšího účastníka b), Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení. Krajský soud naopak zcela dostatečně zjistil a popsal skutkový stav, z čehož vyvodil logicky odůvodněné skutkové závěry (bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto v postupu krajského soudu neshledal ani stěžovatelkou namítaný extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a právním závěrem. Skutečnost, že krajský soud nepřisvědčil sice odlišnému, ale ojedinělému stanovisku Mendelovy univerzity v Brně, tento extrémní rozpor nezakládá. 16. Vedle výhrad směřujících proti samotné relevanci provedeného průzkumu stěžovatelka nově namítá také jeho procesní nepřípustnost. Podle ní se totiž jedná o důkaz získaný až z šetření vedlejšího účastníka a), který nebyl dostupný v době rozhodování zadavatele o předložených námitkách. Uplatnění provedeného průzkumu jako důkazu před obecnými soudy proto stěžovatelka považuje za po