II.ÚS 3192/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3192/23 ze dne 22. 5. 2024 Nesprávné použití tarifní hodnoty pro výpočet odměny ustanoveného advokáta ve věci nemajetkové újmy na osobnostních právech   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Píchy, advokáta, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2023 č. j. 13 Co 249/2023-180 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. května 2023 č. j. 7 C 421/2020-163, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Mgr. Ladislava Špeliny, advokáta, sídlem K. H. Borovského 692, Sokolov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2023 č. j. 13 Co 249/2023-180 a usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. května 2023 č. j. 7 C 421/2020-163 byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2023 č. j. 13 Co 249/2023-180 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. května 2023 č. j. 7 C 421/2020-163 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 421/2020, se podává, že P. F. Z., nyní ve VTOS ve Věznici Horní Slavkov, sídlem ul. Hasičská 785, Horní Slavkov (dále jen "žalobce") se v řízení domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 48 000 000 Kč jako nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepodání dovolání vedlejším účastníkem, který jej zastupoval v trestním řízení. Usnesením ze dne 22. 5. 2020 č. j. 5 C 36/2020-21 ustanovil Okresní soud v Jičíně žalobci zástupce, a to stěžovatele, postupem podle § 30 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to z řad advokátů. 3. Okresní soud napadeným usnesením přiznal stěžovateli za zastupování žalobce v řízení odměnu v částce 39 884,61 Kč s tím, že aplikoval § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a stanovil tarifní hodnotu sporu na částku 50 000 Kč (zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou pochybením vedlejšího účastníka při výkonu advokacie), kdy podle § 7 bodu 1 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty částku 3 100 Kč. 4. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu mění tak, že se stěžovateli jako ustanovenému právnímu zástupci žalobce přiznává odměna v částce 40 184,61 Kč. I krajský soud vyšel ze stejné tarifní hodnoty, přičemž nadto aplikoval § 12a advokátního tarifu, ale současně též přiznal stěžovateli, oproti okresnímu soudu, další úkony právní služby (nahlédnutí do spisu dne 2. 11. 2020 a také poradu stěžovatele s žalobcem dne 3. 10. 2022, včetně náhrady cestovních výloh a za promeškaný čas). Další porady stěžovatele s žalobcem již nepokládal krajský soud za účelné, a to včetně výdajů na cestu na tyto porady. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména (a ve shrnutí) namítá vady napadených usnesení spočívající především v nesprávně nepřiznané odměně za provedené úkony právní služby, které stěžovatel vykonal účelně, vázán svými stavovskými předpisy, dále nesprávně stanovené tarifní hodnotě pro vypočet odměny za úkony právní služby a konečně napadá i nesprávný postup krajského soudu při snížení výše mimosoudní odměny v neprospěch stěžovatele jako jediného odvolatele, a tedy v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius v civilním řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho odměna se měla počítat z mimosmluvní odměny z tarifní hodnoty 48 000 000 Kč, což odpovídá částce 63 500 Kč za jeden úkon právní služby, a dále rozporuje též jednotlivé přiznané úkony právní služby. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení. 7. Krajský soud ve svém vyjádření zrekapituloval napadené usnesení a svůj postup, přičemž zdůraznil, že setrvá na stanovené tarifní hodnotě a námitku směřující k porušení zásady reformatio in peius považuje za nedůvodnou, když na rozhodnutí o odměně ustanoveného právního zástupce tato zásada nedopadá. 8. Okresní soud se k věci samé nevyjádřil. 9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v tomto konkrétním případě, kdy byl žalobcem žalován, je nutné přisvědčit stěžovateli v tom, že žalobce si opakovaně stěžoval (zejména na ČAK) na prakticky všechny advokáty, kteří mu poskytovali právní služby (zpravidla na základě ustanovení), a podával proti těmto žaloby, to vše z důvodu jím tvrzeného porušení povinností těchto advokátů, a tedy stěžovatel s tímto vědomím se musel k věci postavit a být o to důslednější v plnění povinností advokáta. Tyto okolnosti tak měly soudy zohlednit i při vypořádávání vyúčtování odměny stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se prakticky s celou argumentací stěžovatele v jeho ústavní stížnosti ztotožňuje, odkázal na podanou ústavní stížnost a navrhl, aby jí bylo vyhověno. 10. Žalobce se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 11. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovateli k případné replice, tento však této možnosti nevyužil. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 15. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 (N 80/61 SbNU 261) uvedl, že rozhodování o odměně advokáta, coby ustanov