II.ÚS 3195/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3195/23 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., právně zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, sídlem Pšenčíkova 677/18, Praha 4, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 118/2023-904, výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2022 č. j. 15 Co 286/2021-820, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2022 č. j. 15 Co 286/2021-841, a výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. července 2021 č. j. 8 C 155/2014-749, ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2021 č. j. 8 C155/2014-775, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Z. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelky 1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem rozhodl výrokem I., že žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 971 856,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 %, jdoucím z částky 306 815,10 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení a z částky 601 969 Kč od 5. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení, výrokem III. určil, že odměna kolizní opatrovnice bude stanovena samostatným usnesením a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, která vznikne státu vyplacením odměny kolizního opatrovníka. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky výrokem I. napadeného rozsudku zastavil řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II. částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 100 000 Kč s úroky z prodlení. Výrokem III. pak potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení 871 671,40 Kč s úroky z prodlení. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. 4. Ve věci se jedná (zkráceně řečeno) o to, že vedlejší účastník užíval společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, a to na základě dohody spoluvlastníků. Stěžovatelka žádala podíl z výnosu společné věci a také plnění z uzavřené dohody. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastník dovolání, která Nejvyšší soud odmítl. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její základní práva v řízení před obecnými soudy byla porušena v důsledku nesprávného právního posouzení rozložení důkazního břemene, neboť obecné soudy vedlejšímu účastníku řízení neuložily vydat důkazy pro stěžovatelku příznivé, jimiž jako hospodář se společnými nemovitostmi disponoval pouze on, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení a rozsouzení celé věci. Tím, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení, tj. neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy v dispozici vedlejšího účastníka, neúplně zjistily skutkový stav. Těmito důkazy podle stěžovatelky měly být doklady o hospodaření se společnými nemovitostmi, neboť jimi po celou dobu hospodaření se společnými nemovitostmi disponoval jen vedlejší účastník a žádný z ostatních podílových spoluvlastníků. Z těchto dokladů obecné soudy mohly na jisto postavit výnosy dosahované vedlejším účastníkem z hospodaření se společnými nemovitostmi na úkor zbylých podílových spoluvlastníků. 8. Podle stěžovatelky dovolací soud odmítl stěžovatelčino dovolání v důsledku přepjatého formalismu, neboť trval na splnění formálních předpokladů dovolání, ač z něj bylo zřejmé, že vadou vytýkanou stěžovatelkou bylo porušení procesního práva vedoucího k nepřevrácení důkazního břemene ze stěžovatelky na vedlejšího účastníka, jež způsobila neúplné zjištění skutečného výnosu vedlejšího účastníka z hospodaření se společnými nemovitostmi. II. Procesní předpoklady řízení 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 10. Jelikož ústavní stížnost podal za stěžovatelku (resp. jménem stěžovatelky) její hmotněprávní opatrovník, Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. Ústavní soud zohlednil, že opatrovník stěžovatelku zastupoval v souladu s § 22 zákona o. s. ř. již v průběhu nyní posuzovaného řízení, v němž opatrovník využil možnosti zastoupení advokátem, jehož prostřednictvím ostatně podal i ústavní stížnost. Ústavní soud nadto běžně akceptuje podání ústavní stížnosti kolizním opatrovníkem, případně též procesním opatrovníkem ustanoveným podle § 29 o. s. ř. Podání ústavní stížnosti je navíc zjevně v zájmu stěžovatelky. Zástupce stěžovatelky v ústavní stížnosti avizoval, že ihned po podání této ústavní stížnosti, jakmile stěžovatelka od Ústavního soudu obdrží akceptační dopis potvrzující doručení ústavní stížnosti Ústavnímu soudu a její nápad do příslušného senátu, zahájí stálý hmotněprávní opatrovník stěžovatelky před Okresním soudem Praha-západ z opatrnosti zvláštní řízení soudní o schválení tohoto jím učiněného právního jednání a Ústavní soud obratem vyrozumí o jeho zahájení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2024 č. j. 22 P 1/2016-1059, výrokem III., bylo schváleno právní jednání učiněné stálým opatrovníkem stěžovatelky, spočívající v podání ústavní stížnosti, a výrokem IV. byla jmenována opatrovníkem pro řízení před Ústavním soudem advokátka JUDr. Věra Škvorová. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 13. V nyní posuzované věci se jedná o ryze soukromoprávní spor. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "pr