II.ÚS 3198/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3198/25 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Ř. A., zastoupené advokátem Mgr. Vítem Šilhavým, sídlem Boudníkova 2538/13, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 57/2025 ze dne 6. 8. 2025 a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. NCOZ-6704-425/TČ-2023-417705-F ze dne 17. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení označeným v návětí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku, práva na zákonný postup orgánů veřejné moci a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že manžel stěžovatelky je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a stěžovatelka je zúčastněnou osobou ve smyslu § 42 trestního řádu. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") rozhodla o zajištění stěžovatelkou a jejím manželem vlastněných věcí jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu, a později o změně důvodů zajištění předmětných věcí podle § 77b odst. 3 trestního řádu. Mezi zajištěnými věcmi se objevuje několik hodinek značky ROLEX či Audemars Piguet, dámské kabelky značek např. Celine Paris, Gucci, Louis Vuitton, Christian Dior či Chanel, jakož i drahé kameny v hodnotě převyšující 2 miliony Kč. Dle policejního orgánu se v průběhu trestního řízení nepotvrdilo, že by věci mohly sloužit jako důkaz k objasnění trestné činnosti, ale po vyhodnocení všech dosud známých skutečností policejní orgán vyhodnotil, že se jedná o náhradní hodnotu za spotřebovaný výnos. 3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka i její obviněný manžel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že legální příjmy obou manželů nebyly schopny pokrýt nákup takového luxusního zboží, jako je zajištěné zboží. Podle vrchního soudu není relevantní, komu náleží vlastnické právo k zajištěným věcem, nýbrž z jakých finančních prostředků byly věci pořízeny. Proto je rovněž irelevantní, že manželé mají vypořádané společné jmění manželů. Vrchní soud označil rozsah zkoumání vlastnického práva policejním orgánem za zcela dostačující a uzavřel, že rozhodnutí policejního orgánu nelze považovat za nepřezkoumatelné. K námitce stěžovatelky, že z odůvodnění usnesení policejního orgánu není patrné, jakým způsobem se měl předmětný výnos dostat z majetkové sféry právnické osoby X, do majetkové sféry obviněného, vrchní soud uvedl, že v rozhodnutí policejního orgánu je vcelku podrobně popsána role obviněného manžela stěžovatelky v předmětné právnické osobě, neboť obviněný byl nejen zakladatelem a statutárním orgánem této právnické osoby, ale rovněž jejím akcionářem, což plyne mimo jiné z veřejně dostupných zdrojů. Z uvedeného je tak patrná nejen osobní, ale i majetková provázanost mezi obviněným a touto společností. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení a v ústavní stížnosti namítá, že jimi bylo porušeno její právo na pokojné užívání majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále její právo na zákonný postup orgánů veřejné moci podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny, jakož i její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje požadavky, které musí dle judikatury Ústavního soudu splnit orgány činné v trestním řízení při aplikaci majetkových zajišťovacích institutů. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem a nemohou být projevem svévole, přičemž zákaz svévole mj. vyžaduje, aby byly důvody pro zajištění majetku z rozhodnutí zřejmé a přezkoumatelné. 6. Ve vztahu k usnesení policejního orgánu stěžovatelka uvádí, že z něj nijak nevyplývá, že by existoval výnos ze stíhané trestné činnosti, který by náležel stěžovatelce, a který by tedy bylo možno zajistit stěžovatelce podle § 79a trestního řádu., nebo namísto kterého by bylo možné zajistit náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka usnesení policejního orgánu za nepřezkoumatelné a nezákonné. 7. Dále dle stěžovatelky není patrné, jakým způsobem se měl předmětný výnos dostat do majetkové sféry obviněného a poté do sféry stěžovatelky. Pokud policejní orgán uvádí, že z bankovních účtů obviněného byly poukazovány platby na bankovní účty stěžovatelky, pak by měl dle stěžovatelky uvést, z jakých konkrétních účtů, jakými platbami a v jaké výši měl být výnos na účet stěžovatelky poukazován. Dále je dle stěžovatelky usnesení policejního orgánu nepřezkoumatelné proto, že z něj nevyplývá, z jakého důvodu nebylo možné výnos z trestní činnosti zajistit stěžovatelce "přímo" postupem podle § 79a trestního řádu a proč bylo nezbytné zajistit věci jako náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. 8. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatelka uvádí, že vrchní soud se nevypořádal se skutečnou podstatou stížnostní námitky, že stěžovatelka a její manžel mají vypořádané společné jmění manželů, a proto neexistuje majetek, který by bylo možné zajistit oběma těmto osobám současně. Dále namítá, že vrchní soud ve svém odůvodnění opřel své závěry mimo jiné o výpis z obchodného registra Okresného súdu v Prešove, avšak tento výpis nebyl a není obsahem soudního spisu, a proto je jako důkaz nepřípustný a v důsledku toho je nepřípustný i závěr vrchního soudu ohledně role obviněného ve společnosti X. Navíc dle stěžovatelky pouhá personální či majetková provázanost obviněného s předmětnou společností není důkazem převodu výnosů do majetku obviněného. 9. Rovněž vrchnímu soudu stěžovatelka vyčítá, že z jeho rozhodnutí nevyplývá, z jakého důvodu nebylo možné výnos z trestní činnosti zajistit stěžovatelce "přímo" postupem podle § 79a trestního řádu a proč bylo nezbytné zajistit věci jako náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. I rozhodnutí vrchního soudu proto stěžovatelka označuje za nepřezkoumatelné, nezákonné a protiústavní. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby obě napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Tato zásada je ještě silnější při přezkumu přípravného řízení v rámci trestního procesu, kde svou roli Ústavní soud vnímá přísně restriktivně: má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení II. ÚS 12/21 ze dne 27. 4. 2021 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (viz nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 51). 13. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Z hlediska Ústavního soudu je důležité, zda řízení před orgány činnými v trestním řízení lze považovat za řádně vedené. 14. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů proto Ústa