II.ÚS 3199/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3199/23 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivy Jančekové, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 21 Cdo 1407/2022-755, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 30 Co 336/2021-693 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. června 2021 č. j. 35 C 67/2017-632, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen ,,obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Důvodem výpovědi bylo závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [§ 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce]. Stěžovatelka podle vedlejší účastnice používala počítač zaměstnavatelky pro vlastní potřebu v průběhu pracovní doby (ve sledovaném období od 20. 9. 2016 do 21. 10. 2016 přinejmenším 20,28 hodin). Obvodní soud došel k závěru, že stěžovatelka uvedené webové stránky navštívila, do její pracovní náplně nespadala většina těchto návštěv. Vedlejší účastnice dodržela dvouměsíční subjektivní lhůtu k výpovědi z pracovního poměru. Výpověď daná stěžovatelce je platným právním jednáním. Důvodné soud neshledal ani námitky stěžovatelky, že výpověď byla v rozporu s dobrými mravy a zásadou rovného zacházení. Monitoring aktivit stěžovatelky proběhl v souladu se zákoníkem práce. Stěžovatelkou uváděné neprojednání výpovědi s odborovou organizací nemůže zakládat důvod neplatnosti výpovědi. 3. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") došel k závěru, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav, provedené důkazy zhodnotil v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") a věc správně posoudil po právní stránce. Námitku stěžovatelky, že obvodní soud pochybil, protože neprovedl důkaz výslechem znalce, neshledal důvodnou. Důkaz doplněním znaleckého posudku, který stěžovatelka předložila v odvolacím řízení, považoval za nepřípustný. Rozsudek obvodního soudu proto potvrdil. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl (v části směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odmítl). V odůvodnění rozsudku uvedl, že dospěje-li zaměstnavatel k závěru, že chce se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr zvrátit tvrzením, že výpovědí měl být pracovní poměr skončen i s jinými zaměstnanci. K okamžiku, kdy počíná běžet subjektivní lhůta, v níž může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci uvedl, že podle ustálené judikatury počíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl. Postačující je vědomost, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k rozvázání pracovního poměru. Nemůže jít ale o indicii, která pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k provedení šetření. V uvedeném případě se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k výpovědi až na základě monitoringu provedeného dne 19. 12. 2016 a výpověď tedy byla dána včas. K nepřihlédnutí k důkazu doplněním znaleckého posudku Nejvyšší soud uvedl, že městský soud postupoval správně, podmínky pro jeho provedení podle § 205a o. s. ř. nebyly naplněny. Stěžovatelka mohla navrhnout doplnění znaleckého posudku již před obvodním soudem. To však neučinila. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy formalistickým a vadným postupem ignorovaly její postavení slabší strany sporu. Jako nesprávné spatřuje určení počátku běhu subjektivní lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Nadřízená stěžovatelky zaznamenala údajnou nepracovní aktivitu stěžovatelky již v průběhu října 2016 (nejpozději dne 24. 10. 2016). Pro účely počátku běhu lhůty by mělo být rozhodující již samotné povědomí zaměstnavatele o jednání, které může zavdat příčinu pro ukončení pracovního poměru. Dvouměsíční lhůta slouží k tomu, aby v rámci ní zaměstnavatel postavil najisto, zda důvody pro ukončení pracovního poměru skutečně existují. Soudy se podle stěžovatelky odchýlily od dosavadní judikatury k této otázce a tento odklon nebyl dostatečně odůvodněn. 6. Stěžovatelka dále rozporuje, že soudy odmítly doplnit dokazování znaleckým posudkem, kterým by prokázala, že nemohla navštívit webové stránky, protože v uvedených časech nemohla vykonávat práci na notebooku. Webové stránky byly načteny pouze na základě nahrání této stránky při otevření počítače nebo v důsledku najetí na reklamu. Znalec, který zpracoval znalecký posudek předložený stěžovatelkou, neměl k dispozici výpis pohybu dat. Ten vedlejší účastnice dodala až po zpracování posudku. Stěžovatelka neměla dostatečný časový prostor předložit doplněný znalecký posudek, její návrh na doplnění znaleckého posudku výslechem znalce byl obvodním soudem odmítnut. Městský soud k doplněnému znaleckému posudku nepřihlédl. 7. Poslední výtka stěžovatelky se týká diskriminačního jednání (popř. nerovného zacházení) vedlejší účastnice. Podle ní se obdobného chování dopouštěli i jiní zaměstnanci, kterým však pracovní poměr nebyl ukončen. Monitoring aktivit proběhl pouze ve vztahu ke stěžovatelce. Vedlejší účastnice postupovala vůči ní odlišně s cíleným záměrem ukončit její pracovní poměr. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry soudů ohledně určení počátku běhu subjektivní lhůty k výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka k tomu v ústavní stížnosti opakuje námitky a argumenty vznesené již v řízení před obecnými soudy. Před Ústavním soudem ale nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Výjimkou jsou v rovině hmotněprávního posouzení věci situace zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a v soudní praxi respektován. Resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. 11. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Soudy jasně vysvětlily, od jakého okamžiku počíná běžet uvedená lhůta a proč tomu tak je, a to včetně odkazů na konstantní judikaturu. Stejně tak stěžovatelce objasnily, proč nelze za počátek běhu lhůty považovat moment uváděný stěžovatelkou. Dvouměsíční lhůta začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu výpovědi prokazatelně dozvěděl. Není rozhodující, aby zaměstnavatel důvod k výpovědi věděl s jistotou, k zahájení běhu této lhůty postačuje, aby