II.ÚS 3202/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3202/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Martinem Zbořilem, advokátem, sídlem Komenského 256/23, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 872/2021-789, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 sp. zn. 5 To 63/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2021 č. j. 1 T 71/2020-714, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tento přečin měl spočívat v tom, že jako statutární zástupce a osoba oprávněná jednat za právnickou osobu X, provozoval hlavní podnikatelskou činnost taxislužbu, ačkoli ji založil jako neziskovou organizaci, tedy veřejně prospěšného poplatníka a hlavní činností měla být závodní činnost motosportu, kterou však vykonával pouze okrajově, a tedy neoprávněně využíval výhod plynoucích ze statutu veřejně prospěšného poplatníka, jako je uplatnění položky snižující základ daně dle § 20 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Jednání stěžovatele spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v přiznání k dani z příjmů právnických osob, které podal na Finanční úřad pro hl. m. Prahu za zdaňovací období roku 2014 a 2015, přičemž uvedl nulový základ daně, ačkoli věděl, že výsledek hospodaření tomu neodpovídal a vznikla mu daňová povinnost, která měla být přiznána a odvedena daň správci daně. Za zdaňovací období roku 2014 činil základ daně 229 565 Kč, takže vznikla daňová povinnost ve výši 43 510 Kč; za zdaňovací období roku 2015 činil základ daně celkem 299 496 Kč a daňová povinnost 56 810 Kč. Stěžovatel tím způsobil celkovou škodu ve výši 100 320 Kč, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň, a za to byl odsouzen podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku a § 67 odst. 1 trestního zákoníku, ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč (padesát tisíc korun českých), vyměřenému jako 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč (pět set korun českých). Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech právnických osob v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl poškozený Finanční úřad pro hl. m. Prahu, IČO: 72080043, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné, po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti odvoláním napadených výroků obvodního soudu z hlediska vytýkaných vad a stejně tak i správnosti postupu řízení, která vydání rozsudku předcházelo. 4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl zčásti jako podané z jiného důvodu a zčásti jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že většina námitek uváděných stěžovatelem byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení, zejména v odvolání, s nimiž se přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění jejich rozhodnutí. 5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že napadenými rozhodnutími byl zkrácen na jeho právech zaručených Ústavou, Listinou, Úmluvou, Paktem. Obvodní soud jej dle jeho názoru odsoudil za skutek, který ke dni vydání rozsudku nebyl trestným činem a městský soud ani Nejvyšší soud nezjednaly nápravu, nekriticky převzaly názor státních zástupců v rámci jednotlivých instancí a neaplikovaly, ač mohly dostupné právní prostředky. 7. Namítal, že v trestním řízení byly porušeny trestněprávní předpisy, a to především výše škody ke dni rozhodování obvodního soudu byla nižší než 100 000 Kč. Novelou trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. byla stanovena hranice vyšší škody, a proto jeho jednání nelze posoudit jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Obvodní soud ke dni vydání rozhodnutí nevzal v úvahu platby, které uhradil současný předseda spolku V. S. po podání obžaloby finančnímu úřadu 1 500 Kč. Nezanedbatelným faktem také je, že v řízení nebyli vyslechnuti navržení svědci T. M. st. a V. S., kteří se mohli vyjádřit k podstatným okolnostem a způsobu splácení škody. Dále tvrdil, že bylo rozhodnuto věcně, místně i funkčně nepříslušným orgánem, proto je nezákonné, danou věc neměl posuzovat ani obvodní soud či městský soud, ale orgány činné v Královohradeckém kraji, kde byla taxislužba provozována. 8. V daném řízení nebyla pak dostatečně zohledněna zásada subsidiarity trestní represe, tedy trestního postihu jako nástroje ultima ratio. Postup orgánů činných v trestním řízení byl výlučně represivní beze snahy řešit věc méně invazivními způsoby, jako je tomu v daňovém řízení, zaměřili se na fyzickou osobu stěžovatele, nikoli na spolek. Poukázal na zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízením proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a poznamenal, že neví, proč byl vůbec přijímán, když orgány činné v trestním řízení podle něj nepostupují. 9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že jeho jednání mělo mít takový stupeň společenské škodlivosti, že jej bylo třeba řešit postupem trestněprávním, a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů ? je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obv