II.ÚS 3205/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3205/25 ze dne 18. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Hlaváče, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem, sídlem Akademická 663/5, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1855/2025-822 ze dne 8. srpna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 215/2024-779 ze dne 28. listopadu 2024 ve výroku I v části, kterou byl změně rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře ("okresní soud") nahradil rozsudkem č. j. 5 C 311/2023-630 ze dne 15. 5. 2024 projev vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"). 3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se návrh stěžovatele na nahrazení projevu vůle ve vztahu k pozemkům parc. č. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území Ch. zamítá (napadená část výroku I), jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu ve vztahu ke sporným pozemkům shledal, že nejsou vhodnými náhradními pozemky. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o jeho žalobě na nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě zatížily řízení třemi závažnými procesními vadami. 5. Zaprvé, odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než okresní soud, aniž zopakoval klíčový důkaz - ohledání sporných pozemků; právě na základě tohoto bezprostředního dokazování okresní soud uzavřel, že pozemky nejsou zastavěny a že neexistuje překážka jejich převodu. Odvolací soud však podle stěžovatele změnil skutková zjištění pouze na základě zprostředkovaných podkladů, jako jsou protokol o místním šetření či fotografie, aniž by sám provedl ohledání na místě. 6. Zadruhé, odvolací soud založil své rozhodnutí na nedůvodných předpokladech a spekulacích, neboť dovodil totožnost sporných pozemků s pozemky, které nebyly v minulosti vydány původním vlastníkům, ačkoli provedené důkazy - zejména geometrický plán - takový závěr podle něj nepodporovaly. Odvolací soud bez dalšího předpokládal pochybení odborně způsobilé osoby (geodeta), aniž by k tomu provedl další dokazování, a tuto úvahu navíc stěžovateli předem nesdělil, takže na ni nemohl v řízení reagovat. 7. Zatřetí, stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání v rozporu se zákonem neprojednal, ačkoli podle stěžovatele obsahovalo právní otázky přesahující projednávanou věc, zejména otázku významu rozhodnutí o nevydání původních pozemků pro posouzení převoditelnosti náhradních pozemků jiné oprávněné osobě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). 11. Žádné ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Nejprve se zabýval námitkou, podle níž odvolací soud změnil skutková zjištění okresního soudu, aniž sám doplnil či zopakoval dokazování, konkrétně ohledáním sporných pozemků. Obecně lze stěžovateli přisvědčit, že změna hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně odvolacím soudem, aniž by je sám zopakoval, v důsledku které dospěje k odlišnému skutkovému závěru, může za určitých okolností porušit základní práva účastníka řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 či nález sp. zn. II. ÚS 2310/19 ze dne 3. 6. 2020). Taková situace však v projednávané věci nenastala. 12. Odvolací soud totiž ve vztahu k okresním soudem provedenému ohledání sporných pozemků zcela vyšel z jeho skutkových zjištění, která beze změny převzal (srov. bod 38 rozsudku odvolacího soudu a bod 46 rozsudku okresního soudu). Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že sporné pozemky mají širší funkční provázanost s pozemky, na nichž se nachází stavba č. p. X3. Posouzení naplnění zákonné překážky vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, kam podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu spadá také posouzení tzv. funkční souvislosti (srov. judikaturu uvedenou v bodech 7 až 9 usnesení Nejvyššího soudu), je přitom ve výsledku posouzením právním, byť je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu. Dospěl-li proto odvolací soud na základě nezměněných skutkových zjištění okresního soudu k odlišnému hodnocení stran funkční souvislosti dotčených pozemků, tedy k jinému právnímu posouzení otázky existence překážky vydání náhradního pozemku, nelze mu vytýkat nepřípustnou změnu skutkových zjištění. 13. Nadto byla otázka funkční souvislosti dotčených pozemků mimo jiné předmětem odvolání vedlejší účastnice, takže stěžovatel musel být srozuměn s možností, že tato otázka může být odvolacím soudem posouzena odlišně, přičemž mu bylo umožněno se k podanému odvolání vyjádřit (shodně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 375/23 ze dne 11. 4. 2023). Nejde tedy o překvapivé rozhodnutí v tom smyslu, že by odvolací soud otevřel zcela novou rovinu právního posouzení, kterou stěžovatel nemohl předvídat a přizpůsobit jí své procesní kroky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 129/06 ze dne 22. 10. 2008). 14. V této souvislosti je třeba také připomenout, že stěžovatel v ústavní stížnosti sám zdůrazňuje, že brojí především proti procesnímu postupu obecných soudů, nikoli proti samotnému závěru o nevhodnosti sporných pozemků k vydání z důvodu jejich funkční souvislosti s jinými pozemky. Ústavní soud se proto - vzhledem k absenci konkrétní ústavněprávní argumentace v tomto směru - tímto posouzením blíže nezabýval. 15. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti tomu, že odvolací soud dovodil totožnost pozemků a nepřípustně polemizoval s odbornými závěry geodeta. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že argumentace odvolacího soudu v tomto směru směřovala především k okolnosti, že o nevydání sporných pozemků přímým restituentům již bylo v minulosti rozhodnuto. Nešlo však o jediný nosný důvod rozhodnutí. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud, odvolací soud založil svůj závěr o nevhodnosti sporných pozemků jako náhradních také na jejich nynější širší funkční provázanosti s dalšími pozemky zastavěnými stavbou. Je-li přitom z ústavního hlediska akceptovatelný alespoň jeden z nosných důvodů rozhodnutí, popřípadě proces, jímž k němu soud dospěl, nejsou z pohledu přezkumu Ústavního soudu rozhodné další případné dílčí nedostatky, které by na výsledném posouzení věci nic nezměnily. Ústavní soud totiž opakovaně zdůrazňuje, že ústavněprávní relevanci nemá každá jednotlivost soudního procesu a že konkrétní vadu je třeba posuzovat z hlediska toho, zda bylo soudní řízení spravedlivé jako celek (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 778/07 ze dne 31. 10. 2007). 16. Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud se k otázce použitelnosti geometrického plánu vyjádřil spíše okrajově, a to v souvislosti se změnou přečíslování parcel a upře