II.ÚS 3208/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3208/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Moniky Szwarcové, zastoupené Mgr. Janem Szwarzem, advokátem, se sídlem Na Kopečku 1280/7, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2023 č. j. 26 Cdo 1865/2023-70, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 4. prosince 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím měla být porušena jí ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného usnesení jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení plyne, že stěžovatelka byla jakožto vlastnice bytové jednotky v postavení žalobkyně účastnicí civilního soudního řízení o určení, že okna a okenní rámy v domě, v němž se nachází daná jednotka, jsou společnou částí domu ve správě vedlejšího účastníka, kterým je Společenství vlastníků X (dále jen "vedlejší účastník"). Skutkově měl spor původ v situaci, kdy se stěžovatelka jako vlastník jednotky domáhala u vedlejšího účastníka, resp. u předsedkyně výboru, který je jeho statutárním orgánem, zajištění provedení opravy oken, coby společné části domu, což žalovaná odmítla s odůvodněním, že okna a okenice jsou součástí jednotek, nikoli společnou částí domu. Stěžovatelka měla za to, že závazné určení, že okna a okenice (okenní rámy) jsou společnou částí domu, jejichž správu, opravy a údržbu zajišťuje vedlejší účastník, by předešlo dalším sporům ohledně toho, kdo má požadovanou opravu realizovat a hradit její náklady. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") stěžovatelčinu žalobu zamítl, jelikož dospěl pro věc k rozhodnému závěru, že u stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na petitem vymezeném určení. Stěžovatelka se totiž dle jeho názoru měla domáhat určení právní skutečnosti, resp. dvou právních skutečností (tj. jednak že okna a okenice jsou společnou částí domu a jednak že tyto spravuje žalovaná), nikoli určení existence či neexistence práva nebo právního poměru tak, jak vyžaduje § 80 o. s. ř. a na něj navazující soudní praxe. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") poté, co nepřipustil v rámci závěrečného návrhu navrženou změnu žalobního petitu, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, přičemž se s posouzením právní otázky nenaplnění podmínek plynoucích z § 80 o. s. ř. v základu ztotožnil. Své odůvodnění tohoto závěru o něco podrobněji rozvedl a nad rámec úvah soudu prvního stupně uzavřel, že požadované určení by ani nebylo dostatečnou prevencí sporů v domě, neboť by neznamenalo, že vedlejší účastník stěžovatelkou nárokovanou opravu provede; přiléhavějším postupem - a to také vzhledem k tomu, že dle stěžovatelčiných tvrzení již protiprávní stav nastal - by dle názoru odvolacího soudu bývala byla žaloba na plnění o uložení povinnosti okna a okenní rámy opravit, v níž by si soud řešil předmětnou spornou otázku jako otázku předběžnou (k tomu viz zejm. body 10 až 12 rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. odmítl, neboť otázku naléhavého právní zájmu na požadovaném určení odvolací soud posoudil (v konečném důsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla dovolacím soudem nově posouzena jinak. Rovněž dovolací soud dospěl (stručně řečeno) k závěru, že bez ohledu na řešení otázky, zdali v posuzované věci jde o určení práva či právního vztahu, jak namítala stěžovatelka, nebo o určení právní skutečnosti (právních skutečností), jak dovozovaly soudy nižších stupňů, určovací žaloba v tomto konkrétním případě vskutku není způsobilá účinně naplnit svou preventivní funkci. Stěžovatelka měla dle dovolacího soudu opominout skutečnost, že opravu společné části domu lze provést pouze tehdy, jestliže o tom rozhodne příslušný orgán společenství vlastníků (zpravidla shromáždění vlastníků), přičemž vlastník jednotky může dát k takovému rozhodnutí podnět; v případě, že příslušný orgán společenství zůstane i navzdory tomuto podnětu nečinný (a to např. i z důvodu, že bude mít za to, že není v působnosti orgánů společenství vlastníků v dané záležitosti rozhodnout, neboť tato záležitost vybočuje ze správy společných částí domu), poskytuje mu zákon specifické prostředky právní ochrany, včetně ochrany soudní, jejichž prostřednictvím lze deklarovaného cíle (opravy sporné společné části domu) dosáhnout efektivněji. K tomu dovolací soud odkázal na jeho rozsudek ze dne 17. ledna 2017 sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 43/2018. Nejistota vlastníka jednotky, zdali společenství vlastníků jednotek opraví určitou část nemovité věci, proto nemůže být vyřešena jen případným soudním určením, že jde o společnou část domu. 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 5. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává hlavně práva na soudní ochranu a spravedlivého procesu. Věcně jde co do základu o opakování části argumentace z řízení před obecnými soudy, když stěžovatelka především nesouhlasí se samotným právním posouzením otázky absence naléhavého právní zájmu na jí požadovaném určení. V ústavní rovině pak stěžovatelka tvrdí, že dovolací soud při posouzení přípustnosti jejího dovolání zásadně pochybil, neboť rezignoval za prvé na jeho povinnost odmítavé usnesení řádně a přesvědčivě odůvodnit a za druhé na povinnost vypořádat se se všemi podstatnými argumenty předestřenými v dovolání. S ohledem na hrubé nedostatky v jeho odůvodnění má být napadené rozhodnutí předně nepřezkoumatelné. Dále měl dovolací soud nevypořádáním celé stěžovatelčiny argumentace a jeho celkově liknavým posouzením podaného dovolání stěžovatelce "odepřít řádné a věcné projednání jí uplatněného žalobního návrhu". Proto je dle stěžovatelky na místě, aby Ústavní soud odmítavé usnesení dovolacího soudu svým nálezem zrušil. 6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným usnesením dovolacího soudu (a pro úplnost i s rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které mu předcházely, byť formálně stížností napadeny nebyly), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud vůči usnesení dovolacího soudu žádné ústavně relevantní výhrady nemá. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury. Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§ 239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se pak podává, že až na naprosté výjimky, mezi které patří závažné interpretační či aplikační excesy, Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. (k tomu viz např. usnesení ze dne 27.