II.ÚS 3212/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3212/24 ze dne 20. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., právně zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 4 Tdo 40/2024-924, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. července 2023 č. j. 68 To 8/2023-772 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2022 č. j. 1 T 86/2021-689, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku. Za to byl podle § 346 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 400 (čtyři sta) denních sazeb v částce 900 Kč, tedy celkem 360 000 Kč. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Trestného činu se stěžovatel podle výroku rozsudku dopustil tím, že jako znalec pro základní obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie s rozšířením znaleckého oprávnění o odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví v oboru zdravotnictví, na základě objednávky D. Š. (manželky posuzovaného) vypracoval znalecký posudek č. 156/2016, posuzující zdravotní stav v té době již zemřelého Z. Š., v němž dospěl k závěru, že v době podpisu směnek datovaných dny 9. 1. 2011, 12. 2. 2011 a 11. 6. 2012 na celkovou částku 4 370 000 Kč ve prospěch poškozeného P. S., které mu byly předloženy před zpracováním posudku, tedy v době od roku 2011, nebyl Z. Š. schopen rozpoznat následky právních úkonů, rozpoznat následky svého jednání nebo ovládat své jednání, a že od roku 2011 vznikal postupně obraz kombinované (alkohol, epilepsie) demence, v roce 2013 trpěl duševními poruchami, zejména demencí, v letech 2010 až 2013 byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ovlivněny "rasantními vlivy" a rovněž konstatoval, že "Konzum alkoholových nápojů musel být enormní, stejně jako jeho důsledky", přičemž na základě takto vysloveného závěru znaleckého posudku by směnky byly absolutně neplatné. 4. Přitom ze závěrů revizního ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, poté, co byl znalecký posudek stěžovatele předložen v tomto řízení jako důkaz, vyplývá, že nesprávně došel k současné diagnóze alkoholového amnestického syndromu a alkoholové (a nadto i epileptické) demence, nesprávně dovozoval diagnózu demence alkoholové, ale i demence epileptické, ačkoliv pro to neexistovala ve zdravotní dokumentaci oprávněná opora, dále kvalifikoval spotřebu alkoholátů posuzovaného naprosto neexaktně tak, že "musela být enormní", z čehož dovozoval neodvratitelný finální exitus, přičemž nijak nenaznačoval, jaké etiopatogenetické řetězce k němu vedly. Dále paušalizoval nepříznivý duševní stav posuzovaného, z čehož dovozoval jeho plošnou neschopnost právně konat, a vůbec se nezaobíral kolísáním duševního stavu v čase, popř. důvody tohoto kolísání. Přijal údaj "o stovkách epileptických záchvatů", pro něž nebylo ani torzo zmapováno ve zdravotní dokumentaci, jakkoliv by se k této otázce měl vyjadřovat znalec neurolog a z biologického hlediska se podobný údaj jeví nemožným. V závěru znaleckého posudku se vyjadřoval k otázkám, které znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nepřísluší, konkrétně k otázkám podpisů posuzovaného, popř. dovozování duševního stavu dle písma. 5. Proti rozsudku podal odvolání stěžovatel a poškozený. Odvolací soud z podnětu těchto odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 346 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z 200 celých denních sazeb v částce 1000 Kč za každou celou denní sazbu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 50 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, a to z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek je, aby tento posudek trpěl třemi vadami, přičemž postačí každá sama o sobě - nepravdivost, hrubé zkreslení či neúplnost. Především je však nutno mít na zřeteli, že aby se mohlo jednat o trestný čin dle § 346 trestního zákoníku, musí být znalecký posudek skutečně znaleckým posudkem s formalizovaným odborným textem dle § 27 a násl. zákona o znalcích. Stěžovatel rozporuje právní závěry vyvozené Nejvyšším soudem, kdy soud se s otázkou, zda se jedná o znalecký posudek či toliko listinný důkaz, vypořádal tak, že o znalecký posudek se evidentně jednalo, neboť stěžovatel byl zapsán v seznamu znalců příslušného krajského soudu. Podle přesvědčení stěžovatele se však Nejvyšší soud odchýlil od ustálené judikatury (rozhodnutí sp. zn. 4 To 862/1996), ze které vyplývá, že znalec, který vypracuje posudek, musí být před jeho vypracováním písemně a prokazatelně poučen podle § 106 trestního řádu a pokud takové poučení chybí, nelze dle názoru stěžovatele tuto absenci zhojit tím, že předmětná listina je nazvaná znaleckým posudkem a že znalec připojil znaleckou doložku. Z této znalecké doložky nevyplývá a ani nemůže vyplývat rozsah potřebného poučení, kterému se znalci dostalo předtím, než na zadaném úkolu začal pracovat. 9. Podle stěžovatele není možné dovodit trestní odpovědnost znalce jen na základě toho, že v řízení byl vypracován jiný znalecký posudek, který dospěl k jiným diagnostickým závěrům. V soudní praxi je velmi časté, že v řízení je vypracováno i několik posudků a každý posudek obsahuje jiné závěry. Pokud by na základě této praxe měl být stíhán každý znalec, který dospěje k jiným závěrům než ten jiný, museli by být stíháni v podstatě všichni oponentní znalci. V tomto konkrétním případě se navíc jedná o poněkud komplikované posuzování osoby, která trpěla alkoholovou závislostí a demencí. Stěžovatel je proto toho názoru, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, neboť předložený posudek měl být soudem vyhodnocen pouze jako listinný důkaz a stěžovatel se tak nemohl vytýkaného trestného činu vůbec dopustit. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel, který v petitu ústavní stížnosti neuvedl usnesení Nejvyššího soudu, přičemž však z jejího obsahu je patrné, že směřuje také proti tomuto usnesení, vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 11. Ústavní soud se však musel blíže zabývat otázkou, zda byla ústavní stížnost podána v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (§ 72