II.ÚS 3215/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3215/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Hanou Klimovou, advokátkou, ídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023 č. j. 6 Tdo 791/2023-1543, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2023 č. j. 2 To 92/2022-1440 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022 č. j. 52 T 3/2022-1330, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen "rozsudek soudu prvního stupně") byli stěžovatelka a jeden spoluobviněný uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to stěžovatelka jako pachatelka činu a spoluobviněný jako účastník na něm ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že (zjednodušeně řečeno) v úmyslu opatřit jinému neoprávněně majetkový prospěch nejprve stěžovatelka v přesně nezjištěném období vytvořila text závěti datované 11. 1. 2019, na základě které měla část majetku zůstavitele V. W. připadnout jeho synovci (v celkové hodnotě 13 616 700 Kč) a další část majetku jeho sestře (celková hodnota po odečtení dluhů zůstavitele ve výši 64 246 Kč činila 15 271 468,60 Kč); po vytvoření závěti oba obvinění jako svědci závěti svými podpisy v rozporu se skutečností stvrdili, že zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli a že listinu před nimi téhož dne podepsal, ačkoli ve skutečnosti uvedený zůstavitel tuto závěť nikdy nepodepsal a jeho podpis zfalšovala přesně nezjištěná osoba. Svým jednáním měli v úmyslu vzbudit dojem, že jediná dcera zůstavitele není jediným dědicem celého jmění po svém otci, a v případě, že by v rámci probíhajícího dědického řízení nebyla aktivní a pravost závěti nepopřela podanou žalobou u civilního soudu, obvinění by k její škodě neoprávněně získali majetek v hodnotě nejméně 28 888 816,60 Kč. 3. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 10 000 Kč (tj. v celkové výši 2 000 000 Kč), a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie na dobu pěti let. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Ten podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o peněžitých trestech u obou obviněných s tím, že v ostatních výrocích zůstal tento rozsudek nezměněn. 5. Předmětný rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelka i spoluobviněný dovoláním. Stěžovatelka je opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. řádu s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že odvolací soud fakticky zamítl její opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky a přestože byly současně dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. 6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že porušení svých práv spatřuje v postupu soudů, kdy nejprve soud prvního stupně se ani okrajově nevyrovnal s její obhajobou, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotil v její neprospěch a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dále postupem soudu prvního stupně došlo k porušení zásady objektivní pravdy a principu presumpce neviny. Soud prvního stupně postupoval v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, argumenty předloženými stěžovatelkou se zabýval jednostranně a účelově, a to bez opory v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, na základě kterých skutkových zjištění nalézací soud jednání stěžovatelky právně kvalifikoval. V důsledku nesprávné právní kvalifikace byla stěžovatelka odsouzena podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody. Následně do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasáhl rovněž odvolací soud, který nejenže vady v řízení před soudem prvního stupně nezhojil, ale naopak je potvrdil, když bez hlubší právní reflexe mechanicky přejal argumentaci soudu prvního stupně. Další pochybení obecných soudů a porušení svých práv na spravedlivé řízení před soudem spatřuje stěžovatelka v tom, že v řízení před nalézacím soudem nebyla tímto soudem dotázána na to, zda se chce vyjádřit k výslechu tří svědků. Je to jednak porušení § 214 tr. řádu, který kogentně stanoví, že obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu, ale je také porušením čl. 38 odst. 2 Listiny. Dodržování tohoto ustanovení trestního řádu není ani formalistním požadavkem, ani fakultativní možností soudu v řízení, ale esenciální podmínkou realizace práva na soudní ochranu. 8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. 10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soud