II.ÚS 3216/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3216/25 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025 č. j. 17 Co 315/2025-348, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti 1) ACEMA Credit Czech, a. s., sídlem U Libeňského pivovaru 63/2, Praha 8, 2) MJ-DE corp s.r.o., sídlem Čs. Armády 1948, Kladno, a 3) Marka Jeníka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka (v původním řízení vystupovala jako povinná 2) se ve věci bránila exekučnímu návrhu na její osobu podanému z titulu ručitelského závazku, který měla údajně uzavřít ve prospěch obchodní společnosti ACEMA Credit Czech, a.s. (v původním řízení vystupovala jak oprávněná). 3. Okresní soud v Kladně (okresní soud) usnesením ze dne 4. 4. 2025 č. j. 17 EXE 3/2023-297 k návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce rozhodl, že exekuce prováděná soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem pod sp. zn. 151 EX 358/23 na základě pověření vydaného Okresním soudem v Kladně 11. 10. 2023 pod č. j. 17 EXE 3/2023-26 se částečně zastavuje, pokud je exekuce vedena na majetek stěžovatelky jakožto 2. povinné (výrok I.); ve vztahu mezi oprávněnou a stěžovatelkou je oprávněná povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 153 990 Kč k rukám právního zástupce stěžovatelky (výrok II.); oprávněná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně 100 % náhrady nákladů státu vyčíslených v samostatném usnesení do 3 dnů od právní moci usnesení, kterým budou náklady vyčísleny (výrok III.), soudní exekutor nemá právo na náhradu svých nákladů exekuce vůči stěžovatelce (výrok IV.). O zastavení exekuce ve vztahu ke stěžovatelce okresní soud rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen "exekuční řád"). Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že na majetek stěžovatelky je exekuce vedena pro vymožení neexistujícího dluhu stěžovatelky, bez vykonatelného exekučního titulu, když stěžovatelka jednala při uzavření zástavní smlouvy a podpisu notářského zápisu, na jehož podkladě je exekuce vedena, pod vlivem duševní poruchy (primárně sníženého intelektu na hranici lehké mentální retardace), která ji činila neschopnou v těchto záležitostech jednat. V důsledku toho jsou ručitelské prohlášení stěžovatelky i zástavní smlouva mezi ní a oprávněnou od počátku neplatná podle § 581 věty druhé občanského zákoníku. Povinnost k náhradě nákladů částečně zastavené exekuce uložil podle § 89 exekučního řádu oprávněné, neboť ta procesně zavinila její částečné zastavení, když vedla exekuci vůči stěžovatelce na základě notářského zápisu, který jako vykonatelný exekuční titul ve vztahu ke stěžovatelce neobstál. 4. K odvolání oprávněné, obchodní společnosti MJ-DE corp s.r.o. (v původním řízení vystupovala jako 1. povinná), a Marka Jeníka (v původním řízení vystupoval jako 3. povinný) Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 12. 8. 2025 č. j. 17 Co 315/2025-348 odvolání 1. povinné a 3. povinného odmítl (výrok I.), usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že se oprávněné náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně a soudním exekutorem nepřiznává (výrok II.), a usnesení okresního soudu v napadeném výroku III. potvrdil (výrok III.). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o odvolání 1. povinné a o odvolání oprávněné (výrok IV.). Ve vztahu mezi oprávněnou a 3. povinným odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o odvolání 3. povinného, ve vztahu mezi stěžovatelkou a 3. povinným soud rozhodl, že se náhrada nákladů odvolacího řízení o odvolání 3. povinného stěžovatelce nepřiznává. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvádí, že se v předmětné věci bránila exekučnímu návrhu z titulu ručitelského závazku, který měla převzít ve prospěch oprávněné obchodní společnosti. Zdůrazňuje, že ze znaleckého dokazování vyplynulo, že s ohledem na svůj psychický stav nebyla způsobilá k právnímu jednání vedoucímu ke vzniku jejího závazku. Soud prvního stupně jejímu návrhu na zastavení exekuce vyhověl a přiznal jí i náhradu nákladů řízení oprávněnou. Odvolací soud z důvodů, kterým stěžovatelka nerozumí, rozhodl tak, že si náklady exekuce stěžovatelka ponese sama, i když jejímu návrhu soud vyhověl. Stěžovatelka s takovým výsledkem nesouhlasí. Připomíná, že byla vmanipulována třetími osobami s nepoctivým záměrem do situace, která jí nevyhovovala. Pokud se v exekuci následně ubránila, neměla by, jakožto slabší strana, nést náklady na svou obranu. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků 6. Krajský soud v Praze ve vyjádření uvádí, že z usnesení soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že důvodem pro zastavení exekuce bylo zjištění, že stěžovatelka nebyla v době uzavírání smluv, které byly hmotněprávním podkladem exekučního titulu, způsobilá k jejich uzavření, protože jednala pod vlivem duševní poruchy. Odvolací soud se proto zaměřil na zjištění skutečností, které by mohly nasvědčovat závěru, že si oprávněná byla nesvéprávnosti stěžovatelky v době uzavírání předmětných právních jednání vědoma. Žádnou takovou však soud neshledal. V době uzavírání podkladových smluv ani dosud nebyla stěžovatelka soudním rozhodnutím omezena ve svéprávnosti, závěr o její duševní poruše vyšel najevo teprve v rámci znaleckého dokazování prováděného v předmětném exekučním řízení. Přestože stěžovatelka byla osobně přítomna sepisu exekučního titulu, ani notář jej sepisující žádné pochybnosti o svéprávnosti stěřovatelky nepojal. Není nepodstatné, že stěžovatelka ve své argumentaci ze vniklé situace vinila zejména 3. povinného (Marka Jeníka) a jím doporučeného advokáta, tedy osoby odlišné od oprávněné. Dokonce sama připustila, že sama oprávněná mohla jimi být uvedena v omyl. Odvolací soud nabyl přesvědčení, že oprávněná nemohla ani při zachování potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce následný vývoj ve věci vedoucí k zastavení exekuce ohledně stěžovatelky předvídat. Oprávněná ostatně proti výroku o zastavení exekuce ani nebrojila odvoláním (jinými slovy respektovala zjištění exekučního soudu plynoucího z provedeného znaleckého dokazování). Za těchto okolností odvolací soud nemohl přisoudit procesní zavinění na zastavení exekuce a z toho vyplývající povinnost k náhradě nákladů řízení oprávněné, v důsledku čehož by tato povinnost stíhala stěžovatelku. S ohledem na specifickou situaci stěžovatelky odvolací soud shledal důvody pro aplikace § 150 o.s.ř., pro které nárok na náhradu nákladů řízení oprávněné odepřel. Na svých závěrech popsaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud setrvává i nyní. 7. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili. 8. V replice stěžovatelka zdůrazňuje, že byla pouze ručitelem ve věci. Svým jednáním situaci nevyvolala a neměla z ní požitky. Oprávněná má zachován regres vůči panu Jeníkovi, který s prostředky z úvěru disponoval. Připomíná, že na straně oprávněného je nebankovní subjekt, který poskytl úvěrové prostředky, aniž by u primárního dlužníka zkoumal schopnost splácet. Stěžovatelka se postižení svého majetku exekucí ubránila, byť to pro ni bylo fyzicky i finančně vyčerpávající. Měla by jí tedy být, jakožto úspěšné straně sporu, přiznána náhrada nákladů řízení. Pokud tomu tak není, nepovažuje to za morální a mohlo by to vyslat špatný signál k možnostem obrany rizikové skupiny obyvatel. IV. Posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku III. odvolacího soudu, kterým povrdil usnesení okresního soudu ve výroku III., jímž okresní soud uložil obchodní společnosti ACEMA Credit Czech, a. s. (oprávněné), povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně 100 % náhrady nákladů řízení státu, je ústavní stžnost podaná osobou zjevně neoprávněnou. Tento výrok, kterým soud uložil platební povinnost třetí osoby vůči státu, ve sféře stěžovatelky nevyvolává žádné právní účinky. 10. Ve zbývající části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka směřuje proti výroku I., II., IV. a V. usnesení odvolacího