II.ÚS 3226/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3226/24 ze dne 5. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Jakubem Houfkem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 7 Tdo 628/2024-824, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2024 č. j. 5 To 6/2024-704 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2023 č. j. 4 T 9/2023-634, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v přesně nezjištěné dny v době od září 2022 do 4. 10. 2022 ve svém bydlišti přechovával psychotropní látku pervitin, kterou nejméně v pěti případech poskytl poškozenému nezletilému Pavlu B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený"), který ho v uvedené době pravidelně navštěvoval a svěřoval se mu se svými problémy, tudíž znal jeho věk i zdravotní stav včetně skutečnosti, že je psychiatricky medikován, kdy pervitin společně užívali tak, že stěžovatel pervitin nahřál a pak skleněnou trubičkou vdechovali jeho páry, kdy poškozenému říkal, že mu to pomůže překonat špatnou náladu a bolesti, přičemž v důsledku užití pervitinu upadal poškozený do stavu, kdy byl částečně paralyzovaný a nebyl schopen pohybu, čehož obviněný využil a nejméně v pěti případech, v úmyslu se pohlavně uspokojit, osahával poškozeného na podbřišku a třel mu svojí rukou jeho obnažený penis, čemuž se poškozený bránil pouze slovně, neboť jiného způsobu odporu nebyl v tomto stavu schopen, a v důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k rozvoji posttraumatické stresové poruchy s nejistou prognózou trvání. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele a příslušné státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu ve výrocích o trestu, ochranném léčení a náhradě nemajetkové újmy v penězích, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu současně uložil trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání (totožně jako v ústavní stížnosti) nesouhlasil zejména se závěry rozhodujících soudů o jeho jednání sexuálního charakteru s tvrzením, že mezi ním a poškozeným v žádné formě nedošlo k dobrovolnému ani nedobrovolnému pohlavnímu styku. K tomu Nejvyšší soud po přezkoumání věci konstatoval, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný zjevný rozpor, že soudy nižších stupňů provedly k náležitému objasnění věci všechny potřebné důkazy a že hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v dovolání i odvolání) zpochybňuje učiněná skutková zjištění ve vztahu k jednání sexuálního charakteru, přičemž poukazuje na údajně nesprávné hodnocení důkazů. Má za to, že provedeným dokazováním nebyla v části jednání sexuálního charakteru jeho vina prokázána bez důvodných pochybností. Nesouhlasí se závěrem soudů o věrohodnosti poškozeného. Je toho mínění, že přibraný znalec nevyloučil, že by k rozvoji posttraumatické stresové poruchy mohlo dojít z jiné příčiny. Rovněž fakt, že poškozenému nebyla v rámci předchozí psychiatrické péče tato porucha před počátkem styku se stěžovatelem diagnostikována, podle něj nevylučuje, že touto poruchou fakticky trpěl. Dále tvrdí, že poškozený se nemohl dostat do stavu bezmoci, neboť nebylo prokázáno, že by v daném období užíval léky z psychiatrické indikace, které by jej ve spojení s užíváním pervitinu mohly přivádět do stavu bezbrannosti. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že poškozený pervitin užíval v době, kdy souběžně užíval předepsané léky, nelze podle stěžovatele než uzavřít, že jsou dány důvodné pochybnosti o tom, zda poškozený po požití pervitinu mohl upadat do uváděného stavu bezbrannosti. Za podpůrný důkaz v jeho prospěch označuje výpověď svědka J. H., který uvedl, že byl u stěžovatele doma a k žádnému sexuálnímu obtěžování nedocházelo a že nikdy neviděl, že by stěžovatel na poškozeného sahal. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásad