II.ÚS 3233/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3233/21 ze dne 17. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Želízka, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem Ondříčkova 9, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 227/2021-60 ze dne 25. srpna 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a ústavní stížnost 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše nadepsaného rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušen byl rovněž čl. 36 odst. 3 Listiny, který zakotvuje právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a konečně pak i čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť se stěžovatel nemohl k věci vyjádřit a navrhovat důkazy. 2. Ve shrnutí skutkového stavu vyházel Ústavní soud jak z napadených rozhodnutí, tak z vyžádaného spisového materiálu. Stěžovatel podal dne 6. 6. 2019 žádost Ministerstvu dopravy (dále též "žalovaný") o přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 25 452 Kč, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávný postup spatřuje stěžovatel v tom, že byl v období od 23. 6. 2014 účastníkem řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů u Magistrátu hl. m. Prahy. Námitky byly podány dne 23. 6. 2014. Řízení bylo dvakrát přerušeno, a to pro doložení podkladů rozhodnutí - blokových pokut ze strany stěžovatele, poté z důvodu přezkumného řízení ve věci jedné z blokových pokut. Dne 20. 7. 2015 byly námitky správním orgánem zamítnuty jako nedůvodné. Proti tomu stěžovatel brojil odvoláním předloženým odvolacímu orgánu dne 25. 2. 2016, přičemž ministerstvo dopravy ve věci rozhodlo až dne 7. 12. 2018 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. 3. Stěžovatel posléze podal dne 10. 12. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., kde se domáhal úhrady přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 25 452 Kč (žalovaný v 6 měsíční lhůtě o věci nerozhodl) s tím, že žil po celu dobu řízení v nejistotě, zda bude moct řídit motorová vozidla, což vytvářelo rovněž značnou psychickou zátěž. Po podání žaloby žalovaná přiznala stěžovateli finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 550 Kč přípisem ze dne 20. 2. 2020. Tuto částku následně stěžovateli vyplatila. Stěžovatel později vzal v této částce částečně žalobu zpět a nadále požadoval zaplatit 14 902 Kč. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v řízení o zaplacení částky 14 902 Kč rozsudkem ze dne 17. 03. 2021, čj. 24 C 264/2019-30, tak, že výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 16 600 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele. Řízení o námitkách žalobce trvající od června 2014 do prosince 2018 zhodnotil jako nepřiměřeně dlouhé a správní orgány nedodržely lhůty dané § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (s. ř.). Proto shledal odpovědnost státu za škodu dle § 3 písm. b) ve spojení s § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. V rámci vyčíslení újmy vycházel z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že není-li délka řízení přiměřeně dlouhá, uplatní se domněnka vzniku nemajetkové újmy v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Závěrem stručně konstatoval, že se i na toto řízení uplatní čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Náhradu nemajetkové újmy však soud vyčíslil ve výši, která již byla stěžovateli (mimosoudně) kompenzována. Z toho důvodu mu nezbylo než žalobu zamítnout. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání podle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., protože nesouhlasil s právním názorem prvostupňového soudu, že je nutné snížit náhradu o 60 %, přičemž současně namítal nepřezkoumatelnost tohoto odůvodnění. Městský soud v Praze, jako soud odvolací rozhodl o odvolání žalobce tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje (I. výrok); současně se prvostupňový rozsudek soudu ve výroku II. mění tak, že výše nákladů činí 18 456 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje (II. výrok); a stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí obvodního soudu za nepředvídatelné a přisvědčil prvostupňovému soudu, že stěžovatel měl mít nepoctivý úmysl, když podal námitky proti záznamu bodů. Toliko korigoval právní názor, že i na nyní posuzované správní řízení je třeba bez dalšího aplikovat čl. 6 Úmluvy, aniž by bylo třeba zkoumat, zda bylo předmětem řízení občanské právo nebo závazek. Prvostupňové rozhodnutí však potvrdil (změnil toliko výši nákladů). 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důvodem potvrzení výroku I. ze strany odvolacího soudu byla skutečnost, že odvolací soud nepovažoval předchozí řízení o námitkách proti záznamu bodů za řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aniž by tuto skutečnost přezkoumatelným způsobem a řádně odůvodnil. Odvolací soud v průběhu jednání nijak nenaznačil, že hodlá takto rozhodnout ze zcela odlišných právních důvodů a na tuto možnost stěžovatele nijak neupozornil a nepoučil ho. Stěžovatel tak byl zbaven možnosti vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru Městského soudu v Praze na aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy na danou věc, čímž byla porušena jeho ústavní práva. 7. Ústavní soud si ve věci vyžádal spis a vyjádření účastníků. Městský soud se k žádosti Ústavního soudu vyjádřil tak, že právní názor o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na záznam bodů rozsáhle odůvodnil ve svém napadeném rozhodnutí, přičemž toto odlišné právní posouzení oproti prvostupňovému soudu nemělo vliv na posouzení právního nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. Vedlejší účastník (ministerstvo dopravy) nejprve rekapituloval průběh řízení, posléze konstatoval, že samotné řízení, resp. jeho nepřiměřená délka, byla stěžovateli ku prospěchu, neboť mohl vozidlo nadále řídit. Stěžovatelem tvrzená "nejistota o výsledku řízení" se jeví jako účelově namítaná, neboť stěžovatel po celou dobu správního řízení mohl negativní výsledek spolehlivě předpokládat, naopak v pozitivní mohl jen doufat (a muselo mu být patrné, že jej nelze oč opřít). Případný kasační zásah Ústavního soudu s ohledem na argumentaci čl. 6 Úmluvy by na výsledek řízení před obecnými soudy neměl pro stěžovatele žádný vliv. II. Hodnocení ústavní stížnosti 8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. V nyní projednávané věci jde vzhledem k předmětné částce vyčíslené nemajetkové újmy (14 902 Kč) o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou