II.ÚS 3233/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3233/23 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti u kostela sv. Bartoloměje Praha-Kyje, sídlem Prelátská 12, Praha 14, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. října 2022 č. j. 17 C 333/2021-86, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2023 č. j. 20 Co 432/2022-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 28 Cdo 2509/2023-150, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž byla zamítnuta žaloba podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, na určení, že první žalovaná (Česká republika - Státní pozemkový úřad) je vlastnicí pozemku specifikovaného v rozhodnutích. 3. Městský soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na druhého žalovaného (Hlavní město Praha) podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), neboť předmětný pozemek byl v rozhodné době ve vlastnictví České republiky a ke dni 23. 11. 1990 k němu měl právo hospodaření předchůdce druhého žalovaného. Splnění podmínky faktického hospodaření s předmětným pozemkem ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) druhým žalovaným měl odvolací soud za prokázané fotodokumentací předmětného pozemku ve spojení s hospodářskou smlouvou ze dne 17. 5. 1968, na základě které převzal předmětný pozemek do správy Odbor výstavby Národního výboru hlavního města Prahy k 1. 6. 1968, když z obsahu smlouvy je zřejmé, že národní výbor pozemek užíval. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom konstatoval, že argumentace stěžovatelky, podle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jež se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že bylo prokázáno hospodaření právního předchůdce druhého žalovaného s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991. 5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým soudy posoudily otázku faktického hospodaření s předmětným pozemkem ze strany hlavního města Prahy, resp. splnění podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v tomto ohledu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Polemizuje především s hodnocení důkazu snímkem ortofoto mapy z let 1988-1989, který podle stěžovatelky soudy chybně posoudily, neboť z něj nevyplývá, že s pozemkem bylo fakticky hospodařeno. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka i v tom, že soudy odmítly provést jí navržený důkaz výslechem svědků. Podle stěžovatelky soudy pochybily také tím, že přiznaly druhému žalovanému právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, čímž se odchýlily od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2434/19. 6. Vedlejší účastník - Hlavní město Praha - zaslal Ústavnímu soudu své obsáhlé vyjádření, které si Ústavní soud nevyžádal. V něm zejména uvedl, že ústavní stížnost je pouze další polemikou stěžovatelky, v řízení nedošlo k tvrzenému opomenutí provedení důkazu, soudy prvního i druhého stupně postupovaly v řízení v souladu s právními předpisy a své závěry dostatečně odůvodnily. Vedlejší účastník dále podrobně reaguje na argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti. Uvádí, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a navrhuje proto její odmítnutí. 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu. 10. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených rozhodnutích nezjistil. Soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, včetně závěru o hospodaření druhého žalovaného s předmětným pozemkem. Nejvyšší soud řádně objasnil důvody, pro které dovolání stěžovatelky shledal jako nepřípustné. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. 12. Tento závěr se týká i námitky stěžovatelky stran nákladů řízení. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 2434/19 není případný, neboť v nyní posuzované věci soudy - navzdory tvrzení stěžovatelky - svá rozhodnutí o účelnosti nákladů na právní zastoupení druhého žalovaného řádně odůvodnily. Ústavní soud k tomu připomíná, že v uvedeném nálezu je řádné odůvodnění a zvážení individuálních okolností případu právě podmínkou pro to, aby hodnocení právního zastoupení statutárních měst jako účelně vynaložených nákladů bylo považováno za ústavně konformní (srov. bod 19 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2434/19). K tomu je třeba dodat, že na účelnost nákladů v daném případě je třeba pohlížet také ve vztahu k jejich (oproti výši nákladů ve výše označeném nálezu) nízké výši. 13. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024 Jan Svatoň, v. r. předseda senátu