II.ÚS 3239/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3239/24 ze dne 25. 3. 2025 Uzavírání simulovaných pracovních smluv   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 21 Cdo 2270/2023-196, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2023 č. j. 16 Co 2/2023-166 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. července 2022 č. j. 24 C 217/2018-130, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a D. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Podstata věci 1. V nynější věci se napadená rozhodnutí obecných soudů týkají dvou souvisejících otázek. Jednak jde o otázku, zda může platně vzniknout pracovní poměr uzavřením pracovní smlouvy, kterou je pouze předstírán vznik pracovního poměru za účelem snížení daňových odvodů ze mzdy tím, že část odměny za práci zaměstnance pro zaměstnavatele je formálně zúčtována jinou společností jako peněžitá plnění, která nepodléhají odvodům. Druhou otázkou je, zda tato zastřená peněžitá plnění je třeba zahrnout do průměrného výdělku zaměstnance podle § 351 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a tedy i pro účely určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 271a zákoníku práce), náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zákoníku práce) a odstupného příslušejícího vedlejšímu účastníkovi od stěžovatelky podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. II. Skutkové okolnosti věci a její procesní vývoj 2. Vedlejší účastník, který je občanem Polské republiky, pracoval u stěžovatelky od 1. 4. 2000 jako horník v podzemí v uhelném dole v České republice. Podle lékařského posudku ze dne 12. 1. 2016 pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce z důvodu nemoci z povolání zjištěné dne 16. 9. 2015, přičemž jeho pracovní poměr u stěžovatelky byl ke dni 1. 2. 2016 ukončen dohodou z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zákoníku práce, tj. z důvodu nemoci z povolání. Vedlejší účastník byl neschopen práce pro nemoc z povolání v době od 4. 1. 2016 do 31. 1. 2016; od 2. 2. 2016 byl veden na úřadu práce a za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, pracoval naposledy u stěžovatelky. V řízení před obecnými soudy bylo dále z listin označených jako "Umowa o pracę na czas określony" ze dne 1. 1. 2001, 1. 1. 2002 a 1. 1. 2006 zjištěno, že vedlejší účastník uzavřel pracovní poměr na druh práce horník v podzemí s místem výkonu práce v Sosnowieci v Polsku se společností Y, a to na polovinu pracovního úvazku. Vedlejší účastník ovšem pro společnost Y žádnou práci na pracovišti v Polsku nikdy nevykonával. Tato společnost však vedlejšímu účastníkovi platila "mzdu" (wynagrodzenie) a "cestovní náhrady" (delegacje - diety), a vedlejší účastník dostával dvě výplatní pásky měsíčně; na jedné z nich byla vyúčtována mzda od stěžovatelky, a na druhé bylo vyúčtování "mzdy" a "cestovních náhrad" od společnosti Y. Pracovní poměr mezi vedlejším účastníkem a společností Y byl rozvázán ke dni 31. 1. 2016. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi vyplatila odstupné, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 4. 1. 2016 do 31. 1. 2016 a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2. 2. 2016 do 30. 6. 2018, avšak pouze do výše průměrného výdělku stanoveného stěžovatelkou ve výši 12 633 Kč, tedy bez přihlédnutí k příjmům pobíraným od společnosti Y. 3. Vedlejší účastník se poté žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila 427 412,63 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu stěžovatelka řádně nevyplatila odstupné a řádně nevyplácí náhradu za ztrátu na výdělku jak po dobu trvání pracovní neschopnosti, tak po jejím skončení. Odstupné a náhrada za ztrátu na výdělku byla vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou vypočtena z průměrného hrubého měsíčního výdělku před vznikem škody ve výši 12 633 Kč, aniž by byla započítána část mzdy, která mu byla vyplácena po celou dobu zaměstnání v rámci "cestovních náhrad" a "mzdy" od společnosti Y. Vedlejší účastník měl za to, že pro účely výpočtu odstupného a náhrady za ztrátu na výdělku měla být zohledněna též částka 4 873 Kč jakožto hrubý průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání vyplácený společností Y a "cestovní náhrady", které mu po celou dobu zaměstnání byly vypláceny a jejichž průměrná výše za předmětné období 11 479 Kč měsíčně. 4. Soud prvního stupně nejprve mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 24 C 217/2018-60, rozhodl, že žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná a že rozhodnutí o výši nároku se ponechává rozsudku konečnému. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 16 Co 226/2019-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 5. K dovolání stěžovatelky poté ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 3821/2020-99, změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně, že se mezitímní rozsudek nevydává. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že spor o to, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti, a výše nároku na odstupné, nelze řešit formou mezitímního rozsudku. 6. Soud prvního stupně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka v plném rozsahu vyhověl. Shledal, že do jeho průměrného výdělku je nutno započíst veškeré částky, které mu byly za vykonanou práci vyplaceny, tj. mzdu od stěžovatelky, jakož i "mzdu" a "cestovní náhrady" od společnosti Y. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že průměrná měsíční mzda vedlejšího účastníka tak činí 37 569 Kč, tedy o něco více, než je částka, k jaké dospěl vedlejší účastník. 7. K odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu bylo uzavření pracovních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností Y ryze formální a účelové, tyto pracovní smlouvy byly uzavřeny pouze "na oko", neboť vedlejší účastník pro společnost Y žádnou práci na pracovišti v Polsku nikdy nevykonával. Tvrzení, že se jednalo o placenou pracovní pohotovost, je podle odvolacího soudu účelové, nelogické a nevěrohodné, neboť společnost Y po dobu 15 let nepřidělovala vedlejšímu účastníkovi žádnou práci, a přitom mu pravidelně měsíčně vyplácela celkem částku v řádu desítek tisíc korun. Odvolací soud konstatoval, že ze všech zjištěných okolností lze nepochybně dovodit, že skutečná vůle k založení samostatného pracovního poměru a výkon závislé práce byla pouze předstírána ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci vedlejšího účastníka pro stěžovatelku bude formálně zúčtována společností Y jako cestovní náhrady, které odvodům vůbec nepodléhají. 8. Odvolací soud také poukázal na to, že ochrana svobodného autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva, a dospěl k závěru, že obě částky zúčtované a vyplácené společností Y měly ve skutečnosti povahu odměny za práci vykonávanou vedlejším účastníkem pro stěžovatelku, tj. povahu mzdy. Proto je třeba je zohlednit při stanovení průměrného výdělku vedlejšího účastníka pro účely jeho pracovněprávního vztahu se stěžovatelkou. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud určil, že průměrný měsíční výdělek vedlejšího účastníka v rozhodném období činil 32 756 Kč, a nikoliv 37 569 Kč. Toto pochybení soudu prvního stupně však nemělo za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé, neboť vedlejší účastník při podání žaloby vycházel z ještě nižšího průměrného měsíčního výdělku (29 007 Kč). 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. 10. Nejvyšší soud shrnul, že soudy obou stupňů správně uzavřely, že podle ustanovení čl. 21 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) je v projednávané věci s cizím prvkem dána příslušnost českých soudů. Za správný považoval také závěr, že nároky vyplývající z pracovního poměru vedlejšího účastníka a stěžovatelky se řídí českým právem, byť soudy k tomuto závěru dospěly na základě nesprávného právního předpisu (čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.