II.ÚS 3242/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3242/23 ze dne 12. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Pavla Šámala, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Libora Pohanky, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2023 č. j. 5 As 248/2021-89 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2021 č. j. 63 A 2/2021-93, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. města Pohořelice, sídlem Vídeňská 699, Pohořelice, 2. Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, a 3. pobočného spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Körnerova 219/2, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel se svým návrhem u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení části opatření obecné povahy - Územního plánu Pohořelice ze dne 29. 1. 2020 č. j. SZ MUPO 10379/2019, a to "v části koridoru K-DS04" pro záměr dálnice D52 a plochu DS (dopravní infrastruktury - silniční doprava) v celém úseku již existující dálnice D52 (dále jen "územní plán"), spojeného s návrhem na zrušení části opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje ze dne 5. 10. 2016 (dále též "ZÚR JMK"). 3. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl návrh na zrušení územního plánu "v části koridoru K-DS04" (výrok I), návrh na zrušení části ZÚR JMK odmítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). 4. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že nevidí důvod odchýlit se od závěrů své ustálené judikatury, že návrh na zrušení zásad územního rozvoje nelze podat v návaznosti na návrh na zrušení územního plánu v rámci tzv. incidenčního přezkumu, pročež výrok II napadeného rozsudku krajského soudu je zákonný. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami vztahujícími se k výroku I napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel především namítal, že územní plán dostatečně nezpřesnil vymezení koridoru pro doprovodnou komunikaci k dálnici D52. Stěžovatel v této argumentaci zjevně vychází z toho, že územní plán umožňuje (obdobně jako ZÚR JMK) vést danou doprovodnou komunikaci nejen koridorem K-DS04 (který navíc stěžovatel považuje za příliš úzký, než aby jím mohla být vedena dálnice i s ní související doprovodná komunikace), ale rovněž průtahem X. Tomuto názoru však nelze podle Nejvyššího správního soudu přisvědčit, což následně odůvodnil. Ostatními námitkami uplatněnými až v obsáhlém podání stěžovatele ze dne 6. 9. 2023, včetně jeho návrhů na položení dalších předběžných otázek Soudnímu dvoru EU (dále jen "SDEU"), které dalece přesahují předmět tohoto řízení, jak byl vymezen včas uplatněnými kasačními námitkami, se Nejvyšší správní soud nezabýval. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší správní soud chybně nepředložil navržené předběžné otázky SDEU, čímž stěžovateli odňal jeho zákonnému soudci a odepřel stěžovateli efektivní soudní ochranu jeho základních práv, že správní soudy neposoudily všechny namítané vady, čímž zatížily napadené rozsudky nepřezkoumatelností, že správní soudy chybně odmítly provést incidenční přezkum aplikované územně plánovací dokumentace, čímž odepřely stěžovateli právo na přístup k soudu, a že správní soudy aprobovaly nezákonnou regulaci územního plánu bez ohledu na základní práva stěžovatele. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Z čl. 8, čl. 100 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny je dovozováno, že právem územních samosprávných celků na samosprávu se rozumí ústavně zaručené právo příslušného územního společenství občanů rozhodovat, na vlastní odpovědnost ve svém a současně veřejném zájmu samostatně (mimo instrukce a pokyny) v rámci decentralizovaných autonomních prostorů jim vymezených ústavním pořádkem a zákony, o svých záležitostech v rámci svého území a za svá rozhodnutí nést veřejnoprávní odpovědnost. Stát může svými orgány do této oblasti zasahovat podle čl. 101 odst. 4 Ústavy jen, vyžaduje-li to ochrana zákona (tedy je-li zákon porušován), a způsobem, tj. zákonem stanovenými prostředky a postupy (srov. čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 78, čl. 79 odst. 1 a 3, čl. 91 odst. 2 Ústavy). Jen zákonu (tzv. výhrada zákona) je svěřeno vymezit okruh věcí, které stát decentralizuje a které jsou samostatně spravovány územními samosprávnými celky. Právní předpisy, kterými je případně takový zákon prováděn, nemohou do této zákonem vyhrazené oblasti zasahovat, aniž by nešlo o projev svévole či libovůle státu ve vztahu k územní samosprávě. 9. Do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří právě mimo jiné schvalování územně plánovací dokumentace, v tom i územních plánů (jejich změn), které se vydávají formou opatření obecné povahy. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou právě Ústava v čl. 99 definuje jako "územní" společenství občanů [srov. přiměřeně též nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291)]. Územní plány jsou tak společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Územní samospráva tak zahrnuje i rozhodování o rozvoji území příslušného územního samosprávného celku, které bylo státem decentralizováno, svěřeno do jeho samostatné působnosti v rozsahu vymezeném zákonem, přičemž stát do tohoto rozhodování může zasahovat jen v případě porušení takového zákona a způsobem a postupy, které určuje opět jen zákon. Územní samospráva je proto v takovém rozsahu v otázce přijímání územních plánů (jejich změn) ve formě opatření obecné povahy také ústavně zaručeným právem obcí. 10. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu a nezastupitelnou složkou demokracie [srov. nález ze dne 19. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 1/96 (N 120/6 SbNU 369; 294/1996 Sb.)]. Ústavní definice tohoto pojmu proto nemůže být závislá jen na zákonné úpravě, protože by to mohlo vést k libovůli zákonodárce a k narušení samé podstaty principu územní samosprávy, který je jednou ze základních hodnot demokratického a právního státu a který jako ústavní princip musí požívat ústavní ochranu. 11. V nálezu ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 331/02 (N 113/27 SbNU 245) a též v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11