II.ÚS 3245/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3245/21 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Kobližná 2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2021, č. j. 3 To 202/2021-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu se podává, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 8 PP 48/2021-49, zamítl podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku za použití § 331 odst. 1 trestního řádu žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2015, z trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, který byl pod bodem I. ukládán jako souhrnný, při zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 88 T 83/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 217/2011, rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 34 T 133/2008, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2015, který byl pod bodem II. ukládán jako společný v trvání 6 (šesti) roků ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 1 T 142/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 8 To 393/2011, náhradního trestu odnětí svobody v trvání 115 dnů a 3 hodin za nevykonaný peněžitý trest, uložený rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 46 T 6/2012. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel vykonává tři nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkovém trvání 12 let a cca 4 měsíce, které mu všechny byly uloženy ve věci Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2012, první z trestů již vykonal. Uložené tresty vykonává od 1. 4. 2015, konec trestu připadá na 28. 12. 2025, vykonal tedy již více než polovinu z celkového trestu. Splnil tak formální podmínku pro případné podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. a) i b) trestního zákoníku. Za splněnou považoval i druhou podmínku, tj. zda odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. K opačnému stanovisku soud dospěl při zkoumání splnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. prognózy vedení řádného života odsouzeným v budoucnu. 3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 8. 9. 2021, č. j. 3 To 202/2021-112, usnesení Městského soudu v Brně podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Stížnostní soud dospěl k závěru, že posledním pravomocným rozhodnutím, jímž soud rozhodoval o předchozí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu, je usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 2/2021-115. Toto usnesení nabylo téhož dne právní moci a tímto okamžikem začala běžet nová lhůta šesti měsíců ve smyslu ustanovení § 331 odst. 1 věta čtvrtá, po jejímž uplynutí by teprve stěžovatel mohl svoji žádost opakovat. K podání nové žádosti byl tedy oprávněn až počínaje dnem 28. 7. 2021. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádost podal již dne 3. 5. 2021, podal ji předčasně. Proto městský soud podle názoru krajského soudu neměl ve věci rozhodovat, nýbrž žádost posoudit jako neoprávněně opakovanou a stěžovateli to přípisem sdělit. Krajský soud dále s ohledem na argumentaci obhájce stěžovatele vyslovil i svůj závěr ohledně naplnění podmínek pro aplikaci režimu § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku po novelizaci provedené zákonem č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020. Uvedl přitom, že podle jeho názoru by v případě stěžovatele nebyla splněna podmínka, že "dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody". 4. Stěžovatel podal toliko proti usnesení stížnostního soudu ústavní stížnost. Předně nesouhlasí se závěrem, že v jeho případě není splněna posledně uvedená podmínka, že dosud nebyl ve výkonu trestu. Poukazuje na znění § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty se považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný. Pokud tedy oba šestileté tresty, pro něž je v současné době stěžovatel ve výkonu trestu, byly uloženy jedním rozhodnutím (rozsudkem Krajského soudu v Brně) a stěžovatel je v současné době vykonává, je třeba na oba tresty pohlížet jako na trest jediný. Stěžovatel je ve výkonu trestu fakticky poprvé. 5. Ohledně závěru, že žádost podal ve smyslu § 331 odst. 1 trestního řádu předčasně, uvádí, že žádost podal před nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., kterým bylo ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku novelizováno. Nebyla-li by stěžovateli dána možnost podat po nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, byl by takový postup nezákonný a stěžovatel by byl diskriminován. Pokud tedy stěžovatel podal žádost podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku před uplynutím šestiměsíční lhůty, nepostupoval stěžovatel v rozporu se zákonem. K tomu stěžovatel odkazuje na závěr usnesení publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod sp. zn. Rt 33/2018 a v návaznosti na něj nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3360/20. Podle uvedeného publikovaného usnesení: "Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná dle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v § 331 odst. 1 tr. ř., neboť podmínky pro podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými ustanovením § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu § 331 odst. 1 poslední věta tr.ř." 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznily v napadených usneseních obecné soudy. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení rozhodných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát. 8. V posuzovaném případě stěžovatel žádal o podmíněné propuštění opakovaně. Předchozím prav