II.ÚS 3247/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3247/25 ze dne 3. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele C. D. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 7 Tdo 596/2025-248 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2024 č. j. 7 To 177/2024-221, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2024 č. j. 2 T 109/2023-196 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 11. 3. 2023 ve svém bydlišti porušil svou zákonnou povinnost pečovat o svého dvouapůlletého syna (dále jen "poškozený") danou mu § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když nad nezletilým nevykonával potřebný dohled a umožnil mu pohyb bez dozoru v místnosti, kde bylo otevřené okno, čehož chlapec využil, pod okno přistrčil dětskou dřevěnou židličku, vylezl na vnitřní parapet okna v prvním patře a vypadl z výšky 3,9 metrů na betonový povrch před domem, čímž utrpěl vpáčenou zlomeninu lební kosti a pohmoždění mozku, s nutností okamžitého operačního zákroku s následnou hospitalizací, a v důsledku toho částečné ochrnutí dominantní pravé horní končetiny spojené s částečnou paralýzou v oblasti úchopu, což ho omezovalo v běžném způsobu života nejméně do 20. 4. 2023. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku, za současného uložení povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo též rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody. 3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku bylo upuštěno od potrestání. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na dosavadní judikaturu, podle které při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu nelze přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé dítěti, stává prakticky absolutní (viz rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1587/15). Zdůrazňuje, že již před obecnými soudy argumentoval judikaturními závěry, podle kterých žádný právní předpis neukládá rodičům povinnost nepřetržitě fyzicky dohlížet na své nezletilé dítě a že snaha rodičů o maximální ochranu dětí musí mít rozumné hranice korigované vědomím, že rizikům při výchově a růstu dítěte nelze předejít. Trestána by měla být pouze transparentní nedbalost při péči rodičů o dítě, nikoli souhra nečekaných a těžko předvídatelných okolností vedoucích ke zranění dítěte (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1249/2014). Rozhodující soudy se však podle stěžovatele s uvedenou argumentací nevypořádaly. Opětovně tvrdí, že v dané chvíli jednal obezřetně a snažil se v maximální možné míře udržovat dohled nad dvouapůlletým poškozeným (odešel i s poškozeným z dětského pokoje za dcerou do ložnice, poté však na malou chvíli přenesl svou pozornost na dceru a nepostřehl, že poškozený odběhl z ložnice zpět do dětského pokoje, kde následně vypadl z okna). Má za to, že soudy nehodnotily jeho rozhodovací proces, resp. to, jak situaci vyhodnotil předtím, než došlo k následku, nýbrž hodnotily celou situaci zpětně s vědomím, že ať udělal cokoli, poškozený stejně z okna vypadl. Uvádí, že otevření okna je v domácnosti běžný jev, který sám o sobě není hrozícím nebezpečím, přičemž chování dětí je často nahodilé a hůře předvídatelné. Podle dosavadních zkušeností s chováním poškozeného nemohl předvídat, že by se poškozený ve velmi krátkém časovém úseku sám vydal k otevřenému oknu, ze kterého následně vypadl, když nikdy předtím nic takového neudělal. S ohledem na to nevyhodnotil otevřené okno jako takové nebezpečí, při němž bylo nezbytné zamezit poškozenému přístup do pokoje s otevřeným oknem. Soudy podle něj nebraly v potaz to, zda po něm lze spravedlivě požadovat, aby v dané chvíli přijal jimi předestřená opatření. Napadená rozhodnutí označuje za nepřiměřeně přísná, neboť v zásadě kategoricky určují, že pád poškozeného z okna mohl a měl předvídat a mohl a měl mu zabránit, resp. mu nepřímo ukládají povinnost ve všech situacích předvídat chování dítěte, což nelze akceptovat. Podle jeho mínění tak soudy nastavují nepřiměřený standard rodičovské odpovědnosti, při které každé selhání rodiče, které je spojeno s úrazem dítěte, je postižitelné v intencích trestního práva. Takový stav je podle něj nepřiměřeným zásahem do práva rodičů na rodinný život. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že ve věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Uvádí, že Nejvyšší soud srovnával jeho případ s případy, které řešila recentní judikatura (konkrétně s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. 7 Tdo 245/2025 a ze dne 23. 4. 2024 sp. zn. 3 Tdo 122/2024), přičemž je toho mínění, že jeho případ je odlišný a méně závažný, a to v tom, že on nevyvolal nebezpečnou situaci vědomě tím, že by poškozeného vzal na nebezpečné místo nebo do nebezpečné situace. Lze-li vůbec hovořit o tom, že vytvořil nebezpečnou situaci, je podle něj nutno trvat na tom, že tuto vytvořil nikoli tím, že okno otevřel, nýbrž tím, že ho nezavřel, tedy jeho opomenutím. Je přesvědčen, že Nejvyšší soud neposuzoval daný případ individuálně a s ohledem na jeho specifické okolnosti. Dále tvrdí, že rozhodnutím o vině bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho práva na soukromý život, rodinný život, ochranu jeho pověsti a dobrého jména. Nejen že bude do smrti žít s pocitem viny za zranění svého syna, ale tuto vinu mu přiznávají i orgány veřejné moci. Domnívá se, že by mělo být přihlédnuto k tomu, že vykonával dohled nad dvěma dětmi současně a v daný okamžik věnoval více pozornosti dceři s přesvědčením, že syn je někde u něj, když mu dal pokyn, aby šel do ložnice s ním. Považuje za nepřiměřené, když soudy nahodilou událost, která vyústila v nešťastnou nehodu, kladou k jeho tíži. Daný případ podle něj nepředstavuje závažné selhání jeho coby rodiče, nýbrž výjimečnou situaci, kterou nemohl dobře předvídat, aby jí zabránil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil