II.ÚS 3257/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022 N 70/112 SbNU 126 K povinnosti odvolacího soudu poskytnout účastníkům řízení prostor vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru, než který zastávala předchozí instance   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti a) JUDr. Jana Täubela, LL.M., a b) Daniely Täubelové, obou zastoupených Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem, sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2021 č. j. 24 Cdo 1826/2021-758 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2021 č. j. 29 Co 261/2018-652, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 2) Richarda Vítka, zastoupeného Mgr. Ivanem Fryčem, advokátem, sídlem Květinková 2579/23, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2021 č. j. 24 Cdo 1826/2021-758 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2021 č. j. 29 Co 261/2018-652 byla porušena základní práva stěžovatelů zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2021 č. j. 24 Cdo 1826/2021-758 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2021 č. j. 29 Co 261/2018-652 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jednak samostatně a jednak ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 11 Listiny. Rovněž došlo dle mínění stěžovatelů k porušení čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Současně stěžovatelé navrhují dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelé v září 2016 s doplněním v lednu 2017 žádali vedlejší účastnici řízení 1) o převod pozemku parc. č. X1, k. ú. Janov nad Nisou, ve výměře 761 m2 (dále jen "Původní pozemek"). V této souvislosti ji upozornili na své předkupní právo k Původnímu pozemku. Vedlejší účastnice 1) nicméně v listopadu 2016 uzavřela nájemní smlouvu na dobu neurčitou s vedlejším účastníkem 2) k Původnímu pozemku a v dubnu 2017 Původní pozemek rozdělila na pozemky parc. č. X1 ve výměře 728 m2 (dále jen "Velký oddělený pozemek") a pozemek parc. č. X2 ve výměře 33 m2 (dále jen "Malý oddělený pozemek") v k.ú. Janov nad Nisou. V červenci 2017 vedlejší účastnice 1) uzavřela kupní smlouvu o převodu Velkého odděleného pozemku ve prospěch vedlejšího účastníka řízení 2). V srpnu 2017 stěžovatelé uplatnili u vedlejší účastnice 1) předkupní právo k Původnímu pozemku. Posléze podali žalobu, jíž se domáhali určení, že Původní pozemek před rozdělením je ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení 1). 3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") dospěl v rozsudku ze dne 19. 7. 2018 č. j. 11 C 166/2017-249 k závěru, že tato kupní smlouva je neplatná pro rozpor s § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o SPÚ"), a žalobě vyhověl. Shledal existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelů na navrhovaném určení, neboť jde z jejich pohledu o legitimní způsob k ochraně jejich předkupního práva za situace, kdy jeho realizace by jinak byla ohrožena. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, kupní smlouvu shledal neplatnou pro rozpor tentokrát s § 10 zákona o SPÚ. Vedlejší účastnice 1) podala proti tomuto rozhodnutí dovolání. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020 č. j. 24 Cdo 47/2020-441 zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Upozornil, že při posuzování platnosti kupní smlouvy se krajský soud nevypořádal s argumentací vedlejší účastnice 1) ohledně skutečnosti, že vedlejší účastník 2) představuje oprávněného uživatele dle metodického pokynu Státního pozemkového úřadu k zákonu o SPÚ. Bylo povinností krajského soudu na ni reagovat a případně vysvětlit, proč s ní nesouhlasí. 5. Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že § 10 zákona o SPÚ svědčí stěžovatelům i vedlejšímu účastníkovi řízení 2) jako spoluvlastníkům stavby nacházející se na Malém odděleném pozemku a jako uživatelům tohoto pozemku z věcného břemene. Při absenci pravidel pro případ více zájemců dle zákona o SPÚ se krajský soud rozhodl nově zvažovat, zda by byl u stěžovatelů dán právní zájem na určení právního vztahu, i kdyby vedlejší účastníce řízení 1) před uzavřením kupní smlouvy vstoupila do jednání s nimi. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice 1) pochybila, když při vyřizování požadavku stěžovatelů (sub 2) nevstoupila do jednání s nimi a vedlejším účastníkem 2), z vlastní iniciativy Původní pozemek rozdělila a následně kupní smlouvou převedla na vedlejšího účastníka 2) Velký oddělený pozemek. Tento vadný postup krajský soud sám nahradil a zjistil, že stěžovatelé na rozdíl od vedlejšího účastníka 2) neměli zájem o spoluvlastnictví Malého odděleného pozemku a své předkupní právo k němu řádně neuplatnili podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ. K nabytí Malého odděleného pozemku a Původního pozemku do výlučného vlastnictví podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ nemohlo dojít, protože s tím vedlejší účastník 2) nesouhlasil. Stěžovatelé ani určení vlastnictví k Malému oddělenému pozemku žalobou nežádali a takovou žádost u vedlejší účastnice 1) nevznesli. Tím pádem nemohli nabýt samostatně do výlučného vlastnictví Původní pozemek. Na jejich straně tudíž není dán právní zájem na určení vlastnického práva. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť se jim nepodařilo založit přípustnost dovolání. Primárním důvodem pro změnu rozsudku okresního soudu ze strany krajského soudu byla absence naléhavého právního zájmu dovolatelů na jimi požadované věcné právní deklaraci k nemovitému majetku. Nejednalo se tedy o otázky dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dále stěžovatelé brojili proti skutkovým zjištěním, která však v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Přípustnost dovolání nezaložil ani odkazovaný nález Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé napadají řadu dílčích skutkových zjištění [např. tvrzení krajského soudu o tom, že určení vlastnictví k Oddělenému pozemku nežádali žalobou ani žádostí u vedlejší účastnice řízení 1)] i právních závěrů (např. nutnost výslovného souhlasu druhého spoluvlastníka k převodu pozemku do výlučného vlastnictví dalšího spoluvlastníka). 8. Především však stěžovatelé upozorňují s odkazem na judikaturu Ústavního soudu na překvapivost, nepředvídatelnost a náhlou změnu závěrů krajského soudu. Nejvyšší soud založil svůj rušící rozsudek ze dne 28. 7. 2020 na absenci úvah krajského soudu ohledně platnosti kupní smlouvy dle zákona o SPÚ. Následně však bez odpovídajícího dokazování změnil svůj názor v dané věci, aniž s ním byli stěžovatelé obeznámeni. Stěžovatelé legitimně očekávali, že se vypořádá s pojmem "oprávněného uživatele" dle § 10 zákona o SPÚ, což neučinil. Místo toho v rozporu se skutkovým stavem uvedl, že předkupní právo stěžovatelů nebylo uplatněno řádně a nebyl prokázán jejich naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Krajský soud pouze přečetl stanoviska předložená na základě obecně znějící výzvy dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a neseznámil je se svým právním názorem. Porušil tak ústavní principy dokazování, kam spadá požadavek na adekvátní přehodnocování důkazů ze strany soudů vyšších instancí, zásada ústnosti a přímosti soudního řízení. 9. Dále stěžovatelé krajskému soudu vytýkají i nepřiléhavé odůvodnění tvrzení o nedostatku naléhavého právního zájmu, nevypořádání se s argumenty o neplatnosti kupní smlouvy a nepřesvědčivou argumentaci ohledně jejich předkupního práva. 10. Stěžovatelé rovněž namítají, že Nejvyšší soud posoudil jejich dovolání příliš formalisticky jako nepřípustné, čímž došlo k odepření spravedlnosti. Stěžovatelé brojili n