II.ÚS 3265/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3265/23 ze dne 12. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2023 č. j. 15 To 63/2023-107, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 3. 2023 č. j. 3 Nt 560/2022-53 povolil obnovu řízení v trestní věci stěžovatele (a dalších obviněných) vedené pod sp. zn. 1 T 21/2020. Zároveň zrušil odsuzující rozsudek krajského soudu ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. 1 T 21/2020 a rozsudek vrchního soudu ze dne 11. 10. 2021 č. j. 11 To 5/2021-3769, jakož i všechna rozhodnutí na ně navazující. Uvedenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle těchto rozhodnutí dopustil, stručně řečeno, tak, že od jiného obžalovaného postupně odebral 17 500 gramů sušeného konopí, které následně dále distribuoval. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. 3. K povolení obnovy řízení přistoupil soud po předložení posudku znalce Karla Lehmerta, který je novým (dosud soudu neznámým) důkazem, který by mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Znalec z původního řízení a nový znalec se nedokázali shodnout na metodice ke stanovení látky THC ve vypěstovaném konopí. Množství této účinné látky je přitom podle krajského soudu klíčové, neboť v odsuzujících rozhodnutích bylo zjištěno blížící se hranici podstatné pro použitou právní kvalifikaci. Bude proto nezbytné vypracovat revizní znalecký posudek. 4. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu vrchní soud napadeným usnesením zrušil usnesení krajského soudu a sám nově zamítl návrh na povolení obnovy řízení. Podle vrchního soudu není nově předložený znalecký posudek důkazem, který by mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Soud rozhodující o vině dovozuje právní kvalifikaci nakládání s omamnou látkou podle okolností daného případu a nikoliv jen podle přesně zjištěného množství tzv. účinné látky. Z trestněprávního hlediska je právě výpočet konopí vyprodukovaného v ideálních podmínkách (s kterým kalkuloval znalec v původním řízení na rozdíl od znalce pozdějšího) relevantní, neboť k němu směřovala snaha pachatelů. V dané věci se naplněním znaku "velkého rozsahu" [podle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] podrobně zabýval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 5. 2022 č. j. 11 Tdo 449/2022-4102, na jehož závěry lze odkázat. V dané věci tedy není rozhodné množství účinné látky, nýbrž skutečnost, že množství distribuovaného konopí překročilo 10 000 gramů. Toto množství soudy přesvědčivě dovodily nejen ze svědeckých výpovědí, nýbrž i z množství zajištěných peněz a dalších nákupů v hotovosti, které obžalovaní prováděli. Množství uváděné spoluobžalovaným se v kontextu ostatních důkazů jeví jako minimální možné. Znalec neměl při zpracování nového posudku k dispozici důležité materiály (např. videozáznamy z pěstíren), které by jeho závěry musely nutně ovlivnit. Ke zjišťování koncentrace účinné látky v konopí došlo podle nadnárodní právní úpravy analýzy drog. Vrchní soud upozornil na svoji starší rozhodovací činnost, z níž vyplývá řádný postup pro takové zjištění. V dané věci byla použita v podstatě totožná metoda, jakou upravuje rozkaz ředitele Kriminalistického ústavu v současnosti. Hodnotit již spotřebované konopí podle vrchního soudu nelze, pročež nový znalecký posudek nemůže být důkazem, který by měl vliv na rozhodnutí o vině. Znalcem shledané množství účinné látky považuje vrchní soud za hrubě podceněné, neboť do svých výpočtů zahrnul i rostliny, jejichž vývoj nebyl ukončen. Pro konečné rozhodnutí je rovněž irelevantní odpadovost pěstování marihuany, existují-li důkazy o rozsahu provedených obchodů. Konečné množství vypěstované marihuany bylo zjištěno souhrnem většího množství důkazů, hodnocených v souladu s pravidlem in dubio pro reo. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud dal bezdůvodně přednost jedinému důkazu oproti všem ostatním provedeným důkazům. Mezi usvědčujícími důkazy (výpověďmi spolupracujících obviněných) jsou jednak vzájemné rozpory a rozpory se závěry vrchního soudu. Soud ve svých úvahách zcela opomenul zásadu in dubio pro reo a sám přehodnocoval důkazy, které již hodnotil soud prvního stupně. Usvědčující výpovědi navíc odporují "přírodním zákonům", jak je v dané věci popsali přibraní znalci. Z toho důvodu měly soudy vyhodnotit výpovědi spolupracujících obviněných jako nevěrohodné, a to v jejich celku. Za fatální pochybení považuje stěžovatel závěr vrchního soudu, podle nějž není důležité, kolik rostlin obžalovaní vypěstovali, nýbrž kolik (provozovatelé pěstírny) vypěstovat chtěli. Podle stěžovatele nelze takovou úvahu u drogové trestné činnosti připustit. Právě nově předložený důkaz prokázal, kolik rostlin bylo skutečně (a tedy nikoliv "ideálně") vypěstováno. Soudy podle stěžovatele nezohlednily motivaci spolupracujících obviněných k podání nepravdivé výpovědi. Vrchnímu soudu v případě pochybností nic nebránilo věc vrátit za účelem doplnění dokazování. 6. Dalším zásadním pochybením podle stěžovatele je způsob, jakým se vrchní soud vypořádává se znaleckými posudky popisujícími ryze odbornou problematiku. Ve výsledku pak názory vrchního soudu odporují závěrům odborníků a typickému chování pěstitelů konopí. Kromě toho nemají jeho závěry ani podklad v jiných provedených důkazech. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu