II.ÚS 3267/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3267/23 ze dne 14. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky BONVER WIN, a.s., sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2023, č. j. 3 As 364/2021-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 Af 23/2016-170, a proti rozhodnutím ministra financí ze dne 4. 6. 2015, č. j. MF-6288/2015/3401-8 a Ministerstva financí ze dne 28. 12. 2015, č. j. MF-6288/2015/3401-18/2901-RK, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva financí, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelce bylo jako osobě podnikající v oblasti provozování hazardních her napadeným rozhodnutím Ministerstva financí (dále jen "správní orgán") zrušeno celkem 11 povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry na různých adresách na území statutárního města Brna (dále jen "město"). Důvodem bylo rozhodnutí města zavést na svém území plošný zákaz loterií nebo jiných podobných her. Za tím účelem vydalo obecně závaznou vyhlášku č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného pořádku, jejíž čl. 3 ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu zavedl zákaz provozování sázkových her dle § 2 písm. e), l), n) zákona č. 202/1990 Sb., zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "loterijní zákon") a loterie a jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 loterijního zákona, na celém území města Brna. 2. Ministerstvo financí vydaná povolení s ohledem na jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou města dle § 43 loterijního zákona zrušilo nyní napadeným rozhodnutím s tím, že dle judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10; veškerá judikatura zdejšího soudu na https://nalus.usoud.cz), si musí být provozovatelé vědomi existence tohoto ustanovení a tedy i skutečnosti, že nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, bude takové povolení zrušeno. 3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Ministerstva financí rozklad, o kterém rozhodl ministr financí nyní napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítl a rozhodnutí Ministerstva financí potvrdil. Stěžovatel se proto obrátil na Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") s žalobou proti rozhodnutí ministra financí, kterou městský soud zamítl. 4. O navazující kasační stížnosti stěžovatele rozhodoval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 3 As 240/2017-51, rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž shledal důvodnou námitku stěžovatele týkající se tzv. unijního prvku a vyslovil závazný právní názor, podle něhož "bude třeba ověřit stěžovatelčina tvrzení o existenci tzv. unijního prvku v této věci. Pokud se ukážou být pravdivými, bude třeba vypořádat její žalobní body týkající se unijního prvku, přičemž vodítkem pro toto vypořádání by měl být "katalog" požadavků popsaný, jak již bylo zmíněno, v rozsudku Berlington Hungary v bodech 58, 62-65, 69-72, 80-81, 87-88, se shrnutím v bodě 92..." [rozsudek Soudního dvora Evropské unie ("SDEU") ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-98/14 - Berlington Hungary a další)]. Ostatní kasační námitky Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými. Jednalo se o námitku nedodržení řádného notifikačního procesu (bod 41 rozsudku); námitku porušení § 36 odst. 3 správního řádu (bod 42); námitku diskriminačního charakteru předmětné vyhlášky (body 43 až 46); a námitku nezákonnosti postupu ministra financí, který vydal rozhodnutí o rozkladu před tím, než bylo vydáno konečné rozhodnutí o námitkách podjatosti (bod 48). 5. Městský soud se v navazujícím rozhodnutí zabýval nově již pouze otázkou unijního prvku, tzn. podmínkami aplikace čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie ("SFEU"), které vyplývají z rozsudků SDEU ze dne 3. 12. 2020, C-311/19, ve věci BONVER WIN, a ve výše zmíněné věci Berlington Hungary. Vzal přitom za prokázané tvrzení stěžovatelky, že její provozovny navštěvovaly osoby pocházející z jiného členského státu, tedy že je ve věci přítomen unijní prvek. V řízení však bylo dostatečným způsobem zjištěno, že právní regulace omezení volného pohybu služeb obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brno č. 1/2014, ve znění pozdějších obecně závazných vyhlášek, sleduje legitimní cíl ve smyslu judikatury SDEU - tedy zájem na ochraně před negativními následky hazardu jako spouštěče s tím spojených negativních jevů, a že se jedná o přiměřený způsob dosažení sledovaného cíle. Regulace přitom vychází z racionálních a věcně opodstatněných důvodů, a nelze ji proto označit za diskriminační, tedy ani za nesystematickou a nekoherentní. 6. K otázce nepřípustné retroaktivity a legitimního očekávání s ohledem na předchozí procesní průběh věci městský soud pouze zopakoval, že si provozovatelé loterií s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích museli být vědomi, že nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, mohou být takového povolení zbaveni. V tomto případě obecný zájem a legitimní cíl na regulaci hazardu převážil nad ekonomickými zájmy stěžovatelky a nutností nést náklady spojené s jeho regulací. Zákaz provozování loterií dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích plynoucí z obecně závazné vyhlášky č. 1/2014, tj. bez přechodného období, proto představoval přiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Byť městský soud připustil, že správní orgán stavěl svá rozhodnutí na nesprávném právním názoru, že správní orgány nemohou posuzovat soulad vnitrostátního předpisu s právem EU a v případě jejich rozporu aplikovat přednostně právní předpis EU, současně konstatoval, že vydaná správní rozhodnutí obsahují právní úvahy, které jsou stěžejní pro posouzení souladu předmětné obecně závazné vyhlášky s unijním právem. Nesprávný právní názor správního orgánu ohledně aplikace práva EU tedy fakticky neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když právní otázky rozhodné pro výrok svého rozhodnutí posoudil správně. 7. Kasační stížnost stěžovatelky (v rozsahu, ve kterém mohla být projednána věcně) zamítl Nejvyšší správní soud rovněž nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. 8. K opakující se námitce, kterou stěžovatelka označila obecně závaznou vyhlášku města Brna za diskriminační, Nejvyšší správní soud uvedl, že mu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. brání, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť tímto závěrem svého předchozího rozsudku je v dané věci vázán (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165). Svůj původní závazný právní názor nemůže Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti v téže věci revidovat ani prostřednictvím předložení věci rozšířenému senátu. Odchýlit by se od něj mohl pouze tehdy, byl-li by jeho předchozí právní názor v mezidobí překonán judikaturou vysokých soudů (včetně rozšířeného senátu), kterou by musel respektovat i každý jiný senát Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Z uvedeného důvodu shledal námitku nepřípustnou a zopakoval, že obecně závazná vyhláška města Brna není diskriminační. 9. K otázce, čí úlohou bylo posoudit existenci unijního prvku a soulad obecně závazné vyhlášky s právem EU (zda správního orgánu či městského soudu) a k poukazu na údajný rozpor v judikatuře Nejvyšší správní soud připomenul, že již v rozsudku ze dne 16. 8. 2022, č. j. 10 As 423/2021 - 64, konstatoval, že žádný rozpor v jeho judikatuře u této otázky nepanuje, neboť je třeba každou jednotlivou věc posuzovat v celkovém kontextu a přihlédnout k individuálním okolnostem případu. V nynějším případě je potřeba reflektovat, že Nejvyšší správní soud zavázal ve zrušujícím rozsudku městský soud, aby v dalším řízení ověřil tvrzení stěžovatelky o existenci unijního prvku. V případě jeho prokázání měl městský soud dle pokynů kasačního soudu vypořádat žalobní body ve světle recentní judikatury SDEU, především dle požadavků popsaných v rozhodnutí Berlington Hungary. Městský soud tedy nepochybil, nezrušil-li rozhodnutí ministra financí a věc mu nevrátil k dalšímu řízení kvůli tomu, že neposoudil soulad dotčené právní regulace s právem EU, neboť se řídil závazným právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Městský soud přitom přezkoumává rozhodnutí žalovaného v plné jurisdikci, což mimo jiné znamená, že podle § 77 odst. 2 s. ř. s. může doplnit dokazování provedené žalovaným. 10. K námitce, že vyhláška města Brna n