II.ÚS 3274/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3274/25 ze dne 3. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. září 2025 č. j. 1 KZN 1076/2025-11, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. srpna 2025 č. j. 3 ZN 148/2025-9 a vyrozumění Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality, ze dne 7. července 2025 č. j. KRPB-114762-8/ČJ-2025-060276, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality, sídlem Veveří 47/49, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, odst. 2, čl. 31, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka dne 21. 5. 2025 adresovala Policii České republiky oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že mohl být spáchán trestný čin či přestupek, jehož součástí bylo také uplatnění nároku na odčinění újmy. V daném podání poukazovala na nesprávný a nezákonný postup zdravotnických pracovníků Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně při poskytování zdravotní péče její dnes již zemřelé matce M. F. 3. V záhlaví specifikovaným vyrozuměním Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), bylo stěžovatelce sděleno, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání trestného činu. Po obsahové stránce policejní orgán podání vyhodnotil jako stížnost na postup poskytovatele zdravotnických služeb, proto věc postoupil k vyřízení Krajskému úřadu Jihomoravského kraje. Dodal, že předchozí stížnost stěžovatelky v dané věci vyřídil dne 2. 9. 2025 nemocniční ombudsman Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně jako nedůvodnou. 4. K podnětu stěžovatelky přezkoumali věc nejprve státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství"), následně státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Oba ve shora označených vyrozuměních v podstatě shodně konstatovali, že postup policejního orgánu byl zákonný a důvodný, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící pro spáchání trestného činu. Zdůraznili, že z podaného trestního oznámení nevyplývají žádné trestněprávně relevantní skutečnosti nasvědčující podezření ze spáchání trestného činu, proto nebylo na místě zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Poukázali na to, že stěžovatelka si opakovaně stěžovala na postup lékařů či zdravotních sester v uvedeném zdravotnickém zařízení, přičemž její námitky byly vždy písemně vypořádány, nemocnice s ní komunikovala a snažila se jí vše vysvětlit. Nebylo tak možno dospět k závěru, že by žádosti či stížnosti stěžovatelky byly opomíjeny. Konstatovali rovněž, že kdyby byla připuštěna skutečnost, že jednání zdravotního personálu bylo necitlivé, nešlo prokazatelně o takové jednání, které mělo vliv na průběh onemocnění, kterým matka stěžovatelky trpěla a které spolu s jejím vysokým věkem vedlo k jejímu úmrtí. Nebylo tak dáno ani protiprávní jednání, ani příčinná souvislost mezi takovým jednáním a následkem v podobě smrti (či jiné újmy na zdraví). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje postup orgánů činných v trestním řízení za nesprávný a nezákonný. Opětovně uvádí, že zdravotní sestry ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně jednaly s její matkou v době její hospitalizace v uvedené nemocnici neakceptovatelným způsobem, v důsledku čehož se u ní po propuštění do domácího léčení rozvinula sepse s následným srdečním selháním. Poukazuje na to, že tvrzení obsažená ve zdravotnické dokumentaci jsou nepravdivá. Zmiňuje také, že její matka byla onkologicky nemocnou seniorkou v závěru života. Trvá na tom, že postupem pracovníků Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně mohlo dojít ke spáchání trestného činu či přestupku. Má za to, že orgány činné v trestním řízení byly v dané věci nečinné a že jejich povinností bylo provést účinné vyšetřování, což neučinily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. 8. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19). 9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností v trestním řízení z hlediska v úvahu přicházejícího trestného činu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). 10. Ústavní soud předesílá, že z předmětného trestního oznámení stěžovatelky (resp. oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že mohl být spáchán trestn