II.ÚS 3277/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3277/24 ze dne 23. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Herelové, právně zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2216/2024-105 z 24. 9. 2024, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 12/2023-87 z 6. 3. 2024 v části věty znějící "jinak se v tomto výroku potvrzuje" a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 15/2022-27 z 5. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o částku, která představovala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, notářský řád (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vzniklé v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 (kompenzačního řízení, ve kterém byla taktéž řešena nepřiměřená délka řízení). V mimosoudním řízení vedlejší účastnice žádosti stěžovatelky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nevyhověla. Stěžovatelka se proto obrátila na obecné soudy. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem z 5. 10. 2022 rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce 20 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 22. 7. 2022 do zaplacení (výrok I). Naopak co do částky 104 500 Kč s příslušenstvím rozhodl, že stěžovatelčin návrh se zamítá (výrok II). Současně obvodní soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč (výrok III). 3. Stěžovatelka podala proti výrokům II a III rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 69 Co 12/2023-49 z 23. 2. 2023 rozhodl tak, že výrok II rozhodnutí obvodního soudu (tedy žalobu stěžovatelky co do částky 104 500 Kč zamítl) potvrdil (výrok I), a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že výše této náhrady činí 12 200 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II). Současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 4. Na podkladě dovolání stěžovatelky co do částky 99 999 Kč s příslušenstvím se věcí zabýval Nejvyšší soud, který rozhodnutí městského soudu v potvrzujícím výroku I (kterým došlo k potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 104 500 Kč) v rozsahu této částky zrušil. Současně dovolací soud zrušil i nákladové výroky II a III. 5. Městský soud proto rozhodoval znovu. Napadeným rozsudkem z 6. 3. 2024 městský soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 20 500 Kč s 11,75% úrokem z prodlení od 22. 7. 2022 do zaplacení; jinak tento výrok II (ve zbývající částce 79 499 Kč) potvrdil (výrok I). Vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 26 000 Kč (výrok II). 6. Posledně uvedený výrok I napadla stěžovatelka opět dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením z 24. 9. 2024 odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Dovolání Nejvyšší soud rozlišil na dvě části. V první části se dovolání zabývá tím, zda je při posuzování nepřiměřenosti délky kompenzačního řízení namístě vyjít z odlišného (přísnějšího) hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., než jak je tomu i u jiných posuzovaných řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal důvody, proč by se měl od své ustálené judikatury odchýlit. Ve druhé části stěžovatelka namítala, že se městský soud odchýlil od (blíže nespecifikované) judikatury dovolacího soudu při posuzování kritéria složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci. Současně nesouhlasila ani s tím, že odvolací soud zohlednil její "spoluvinu" a rozporoval i výši přiznaného odškodnění ve smyslu (opět nespecifikované) judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V této části Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl pro vady. 7. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva zaručena čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka namítá, že závěry Nejvyššího soudu jsou v rozporu s judikaturou ESLP, jakož i Ústavního soudu. Tvrdí, že význam předmětu řízení, ve kterém se řeší průtahy v kompenzačních řízeních, by měl být vždy obzvláště zvýšený a i přiznané odškodné by proto mělo být obzvláště vysoké. 8. Stěžovatelka současně rozporuje, že její dovolání bylo částečně odmítnuté pro vady. V tomto postupu Nejvyššího soudu shledává svévoli a přepjatý formalismus. Podle jejího tvrzení vše nezbytné ve smyslu občanského soudního řádu dovolání v této části její argumentace (viz výše bod 6) obsahuje. Konečně shrnuje, že jako nepřezkoumatelná shledává i rozhodnutí obvodního a městského soudu. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Brojí-li stěžovatelka proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a proti výroku I městského soudu v části věty znějící "jinak se v tomto výroku potvrzuje", Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání v tomto rozsahu příslušný a ústavní stížnost je (až na výjimku uvedenou v bodě 21 níže) přípustná. 10. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu, kterou došlo k zamítnutí jejího návrhu na zaplacení částky 104 500 Kč, je nutno se splněním procesních předpokladů blíže zabývat. 11. Ústavní soud konstatuje, že co do částky 4 501 Kč je stěžovatelčina ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka napadla první rozsudek městského soudu z 23. 2. 2023 dovoláním toliko co do částky 99 999 Kč a pouze co do této částky došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Naopak, v částce 4 501 Kč nabyl výrok I obvodního soudu právní moci. Stěžovatelka v této části nevyužila všechny dostupné právní prostředky, které ji zákon přiznává. 12. Dále Ústavní soud uvádí, že není příslušný k projednání ústavní stížnosti směřující proti výroku II rozsudku obvodního soudu co do částky 20 500 Kč, ve které byl tento výrok změněn městský soudem (výrokem I). Ústavní soud nicméně připomíná, že nelze rušit to, co již bylo změněno. Současně uvádí, že stěžovatelce bylo v této části vyhověno, a proto je v této části její ústavní stížnost i návrhem podaný někým zjevně neoprávněným. 13. Ve zbylé části výroku II rozsudku obvodního soudu - co do částky 79 499 Kč - jsou procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem (až na výjimku uvedenou v bodě 21 níže) splněny. 14. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je - v té části, kde jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem - zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává. 15. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83 Ústavy). 16. Ústavní soud dále konstatuje, že napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Městský soud jasně a srozumitelně odůvodnil své závěry, že v nyní řešené věci není přítomný zvýšený význam předmětu řízení pro stěžovatelku, resp. že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně této skutečnosti. Vysvětlil, že nejsou dány konkrétní výjimky, při kterých je relevantní domněnka vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (viz body 15 až 16 rozsudku městského soudu). Městský soud navíc korigoval závěr obvodního soudu, že má být přiznané zadostiučinění sníženo o 40 % právě s ohledem na význam řízení pro stěžovatelku. Rozhodl, že toto snížení není namístě a adekvátní zadostiučinění je ve výši 41 000 Kč (blíže rozvedeno v