II.ÚS 3279/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3279/24 ze dne 12. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Šámala a soudkyně Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Malíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 30 Cdo 1706/2024-87, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se účastnil daňového řízení a navazujících soudních řízení v souvislosti s neprominutím daňového penále, ukončeného odmítnutím jeho ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1695/20. Poté se stěžovatel u Ministerstva spravedlnosti žádostí ze dne 6. 10. 2020 domáhal peněžité náhrady újmy za nepřiměřenou délku tohoto daňového řízení. Ministerstvo spravedlnosti přitom postoupilo žádost stěžovatele na Ministerstvo financí. Stěžovatel poté rovněž podal žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, kterou však posléze vzal zpět, a dne 3. 9. 2021 bylo řízení zastaveno. Tato řízení nejsou předmětem nynější ústavní stížnosti. 3. Následně stěžovatel podal žalobu na odškodnění nepřiměřené délky uvedeného daňového řízení znovu. Obvodní soud pro Prahu 2 však žalobu rozsudkem ze dne 29. 6. 2023 č. j. 25 C 87/2021-52 zamítl. Městský soud v Praze pak uvedený rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 25. 1. 2024 č. j. 15 Co 262/2023-70. Podle obecných soudů podal stěžovatel žalobu po marném uplynutí promlčecí lhůty počítané od ukončení daňového řízení (doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti). 4. Dovolání stěžovatele pak odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť jej neshledal přípustným. Ustálené rozhodovací praxi odpovídá závěr o počátku běhu promlčecí lhůty od okamžiku ukončení odškodňovaného řízení. Jiný náhled přitom neodůvodní dovolací argumentace stěžovatele, že se má lhůta počítat až od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 o uplatnění práva na odškodnění nepřiměřené délky řízení (nikoli jen průtahů) také v daňovém řízení. Při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí tzv. incidentní retrospektivita, tedy aplikace nových právních názorů na všechna probíhající řízení, jakož i věci budoucí. 5. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších závěrů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. V nynější věci přitom o takovou výjimečnou situaci nejde; stěžovatel uplatnil nárok již dříve, avšak sám vzal žalobu zpět. Rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 nadto ani není tímto judikaturním obratem, který zde představuje nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, z nějž Nejvyšší soud ostatně vycházel v uvedené věci. V ní tehdejšího žalobce a dovolatele zastupoval týž právní zástupce jako stěžovatele v nynější věci. Sám stěžovatel také na závěrech tohoto nálezu stavěl svou argumentaci v původní žalobě, kterou však vzal zpět, přestože určení příslušné organizační složky státu je věcí soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že závěr Nejvyššího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty již po skončení odškodňovaného řízení odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu o časových účincích změny judikatury a je přehnaně formalistický. Ani běžně uplatňovaný a ustáleně respektovaný model tzv. incidentní retrospektivity nemůže vyprázdnit princip právní jistoty a legitimního očekávání; ochrana legitimního očekávání může převážit i tehdy, když v době rozhodných skutečností byla judikatura obecných soudů rozkolísaná či trpící dlouhodobě výkyvy do protichůdných poloh. 7. Stěžovatel tedy zdůrazňuje, že se v nynější věci domáhal odškodnění nepřiměřené délky daňového řízení, což Nejvyšší soud ve své judikatuře dlouho v obecné rovině odmítal akceptovat. "Signál změny" přinesl až nález sp. zn. II. ÚS 570/20, podle kterého se odškodní také nepřiměřená délka správního řízení, v němž se rozhoduje o základních právech či svobodách. Tehdy však Ústavní soud dosud nespecifikoval, že se takové závěry uplatní také u daňového řízení. Nedospěl k tomu ani velký senát Nejvyššího soudu v navazujícím rozsudku ze dne 9. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 2402/2020-292. Teprve v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 vyjasnil, že se lze domáhat odškodnění nepřiměřené délky daňového řízení. Do té doby stěžovatel nemohl s jistotou vědět, že bude se svou žalobou úspěšný. Touto nejistotou také stěžovatel vysvětluje okolnosti zpětvzetí své původní žaloby. Teprve od vydání uvedeného rozhodnutí se proto má počítat počátek promlčecí lhůty v jeho věci. Opak odporuje povinnosti zvolit výklad práva, který odpovídá myšlence spravedlnosti a převažujícím hodnotám ve svobodné společnosti (nález ze dne 29. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 1460/23). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Stěžovatel se v nynější věci dovolává uplatnění výjimky z obecně uznávaných pravidel pro časové účinky změny judikatury, respektive s tím souvisejícího dobrodiní mimořádného, příznivějšího počítání promlčecí lhůty či jejího prominutí. 11. Obecně platí, že soudní nalézání práva nelze (zpravidla) považovat za tvorbu právních předpisů, ale (jen) za jejich výklad a zpřesňování, s účinky inter partes. Především pak z povahy věci působí "retroaktivně" (přesněji "retrospektivně"), neboť soud posuzuje (zpravidla) jednání, k němuž došlo v minulosti. Justice jakožto "nalézací" instituce tedy provádí výklad zákona (v jeho mezích), který platí "od začátku" a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne i u dalších případů, jejichž skutkový základ leží rovněž v minulosti [bod 24 nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)]. Je tedy logické, že se "správný" (nahrazující) výklad zpravidla vztahuje na všechny probíhající a v budoucnu otevřené případy, byť jejich skutkový základ spočívá v minulosti. 12. Jak proto přiléhavě uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, v horizontálních právních vztazích je pravidlem tzv. incidentní retrospektivita, která znamená aplikaci nových právních názorů na kauzy aktuálně probíhající i budoucí, bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající hypotéze právní normy. Za určitých okolností však může retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře působit (vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury) příliš tvrdě; proto je třeba zvažovat určité omezení retrospektivního působení. V úvahu připadá působení aplikace nového právního názoru na právní skutečnosti vzniklé až po vydání "přelomového" rozhodnutí (tzv. prospektivní působení), které je však využíváno zřídka a zpravidla ve vertikálních vztazích mezi jednotlivcem a státem. Další možnou alternativu představuje tzv. omezená retrospektivita, při níž se nový právní názor vztahuje: 1. na kauzu, která dala soudu možnost přijmout nový výklad; 2. na všechny právní vztahy vzniklé po dni vyhlášení nového právního názoru (prospektivní p