II.ÚS 3280/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3280/23 ze dne 30. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 7 Tdo 777/2023-5984, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023 sp. zn. 3 To 106/2022 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. června 2021 č. j. 62 T 5/2019-5106, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 dílem alinea prvá, dílem alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech na dobu pěti let. 3. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci. Zmíněnému rozsudku předcházel rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618, kterým byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby zproštěn. Tento rozsudek byl k odvolání příslušného státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 3 To 21/2020 zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. Odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému (napadenému) rozsudku krajského soudu vrchní soud shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že z napadených rozhodnutí není patrné, o jaké důkazy je opřen závěr o jeho vině. Znovu opakuje, že původně byl rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618 předmětné obžaloby zproštěn s tím, že ve věci nebyl dán žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, ani řetězec důkazů nepřímých. Tvrdí, že zamítl jeho návrhy na provedení dokazování. Závěry krajského soudu o tom, že stěžovatel úkoloval osoby, které je nutno považovat za tzv. bílé koně, tedy osoby bez hlubší podnikatelské znalosti ani schopnosti stěžovatel považuje bez provedení dalšího dokazování za pouhé spekulace. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi skutkovými a právními závěry existuje extrémní rozpor a rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Došlo jimi mimo jiné k porušení zásady in dubio pro reo. 7. Stěžovatel se domnívá, že postup krajského soudu byl ovlivněn tím, že ve věci po vrácení věci vrchním soudem znovu rozhodoval předseda senátu krajského soudu Mgr. Roman Drahný. Stěžovatel namítl jeho podjatost, kterou odůvodnil zejména tím, že v době, která následovala po vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí krajského soudu, měl absolvovat šestiměsíční stáž u vrchního soudu. Stěžovatel se proto domnívá, že Mgr. Drahný mohl přijít pracovně do blízkého kontaktu s předsedou senátu vrchního soudu Mgr. Stanislavem Králíkem, který rozhodoval jako předseda senátu o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku krajského soudu. Po návratu Mgr. Drahného ke krajskému soudu tak tento předseda senátu nemusel být nestranný. To podle stěžovatele vysvětluje jeho změnu závěrů o vině stěžovatele "o 180 stupňů" Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím o jeho námitce podjatosti a zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o tom, že předseda senátu Mgr. Drahný není vyloučen z rozhodování věci. Připomíná, že rozhodnutí o stížnosti mu bylo doručeno se značnou prodlevou. 8. Následně vznesl námitku podjatosti i proti senátu vrchního soudu. Tu údajně vrchní soud při veřejném zasedání zamítl a své důvody v rozhodnutí blíže rozvedl. O následné stěžovatelově stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu údajně nebylo řádně rozhodnuto. Nejvyšší soud pouze v rámci rozhodnutí o dovolání ohledně namítané podjatosti odkázal na odůvodnění veškerých rozhodnutí o námitkách, neboť se s ním ztotožnil. 9. Stěžovatel připomíná, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu stačí pochybnost o nepodjatosti. Stěžovatel se domnívá, že stav, kdy krajský soud po jednodenním hlavním líčení v podstatně na základě totožných důkazů vynesl zcela opačný rozsudek vysvětlitelný právě skutečností, že předseda senátu Mgr. Drahný nebyl při rozhodování nezávislý a nestranný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že krajský soud v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil, proč za totožné důkazní situace, důkazy odlišně vyhodnotil a v důsledku toho dospěl k odlišným závěrům o vině stěžovatele. 13. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit. Vrchní soud zdůraznil, že krajský soud při prvním rozhodování ve věci provedené důkazy nehodnotil pečlivě a ve vzájemných souvislostech, jak mu to ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu. S řadou provedených důkazů se přitom vypořádat opomněl. Četné vady rozhodnutí krajského soudu namítal státní zástupce v obsáhlém odvolání. Vrchní soud dále uvedl, že své úvahy při hodnocení důkazů navíc krajský soud v odůvodnění uvedl pouze lakonicky. Uložil mu proto doplnit dokazování ohledně srozumění osob ustanovených do statutárních orgánů obžalobou dotčených obchodních společností a vyložil místa skutkového děje, v nichž se skutková zjištění zatím jeví nedostatečně podložená provedeným dokazováním. Krajský soud vázán právním názorem odvolacího soudu (což vyplývá z § 264 odst. 1 trestního řádu) doplnil dokazování výslechem stěžovatele, který chtěl reagovat na rozhodnutí vrchního soudu, výslechem svědků a listinnými důkazy (zejména o související spisový materiál správních a trestních soudů). Vyhověl i návrhu na provedení listinných důkazů, které předložila obhajo