II.ÚS 3283/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3283/21 ze dne 28. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Ladislava Jiráska a Mgr. Roberta Šupa, právně nezastoupených, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2021 č. j. 30 Cdo 2346/2021-281 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 70 Co 348/2020-251, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 9. prosince 2021 navrhli stěžovatelé postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovatelům ústavně garantované právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Přestože z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti se jeví, že napadeným rozhodnutím je toliko výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, v petitu stížnosti jsou již jako napadená rozhodnutí označena obě výše uvedená rozhodnutí a je navrženo jejich celkové zrušení (tj. ve všech výrocích). Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelů vycházel Ústavní soud z jejího petitu. 3. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelům známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že každý ze stěžovatelů se domáhal na vedlejší účastnici, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČO: 00025429, zaplacení peněžní částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky původního soudního řízení (restitučního sporu) vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 98/2004, v němž stěžovatelé byli mnoho let v pozici vedlejších účastníků na straně žalované a později v pozici žalovaných. V principu spočívala žalobní argumentace stěžovatelů na tezi, že oba byli prokazatelně natolik intenzivně svými právními a hospodářskými zájmy zaangažováni do výsledku původního (restitučního) řízení, že by jim za tvrzené průtahy v něm mělo náležet zadostiučinění za celou dobu jeho trvání, jakoby byli bývali jeho (hlavními) účastníky již od samého počátku. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 10. června 2020 č. j. 25 C 148/2019-223 žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá (výrok II). Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") stěžovateli podané dovolání částečně odmítl postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, jelikož ve vztahu k jedné z předestřených otázek nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ohledně dvou předestřených otázek jej odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, jej odmítl jako nepřípustné ex lege dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu předně dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. 5. U otázky včasnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu, ve kterém tato směřuje proti odmítavému usnesení dovolacího soudu a meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok I.), byla ústavní stížnost podána včas. Vzhledem k tomu, že proti nákladovému výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo podání dovolání (objektivně) vyloučeno ze zákona, je v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá tento výrok, nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto výroku stěžovatelům nepočala běžet doručením usnesení dovolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku soudu odvolacího. 6. Podmínku povinného zastoupení advokátem stanovenou v § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatelé s přihlédnutím k jejich profesní kvalifikaci, kdy jsou sami advokáty, splňovat nemusí [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. 7. I přestože dovolací soud částečně odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu pro vady (ohledně otázky počítání doby trvání původního soudního řízení), přičemž toto odmítnutí Ústavní soud shledává, jak bude vyloženo níže, za ústavě konformní, dospěl Ústavní soud s přihlédnutím k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které bylo opřeno přinejmenším zčásti také o řešení právních otázek, jejichž přípustnost dovolací soud posoudil (otázka formy účastenství stěžovatelů v původním řízení a otázka možného nároku vedlejších účastníků na odškodnění za případné průtahy) k názoru, že nelze bezpečně učinit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti (meritornímu) výroku I. rozsudku odvolacího soudu z důvodu řádného nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto nahlížel na ústavní stížnost jako na procesně přípustnou rovněž v části, ve kterém tato směřovala proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu. K požadavku na řádné vyčerpání opravných prostředků podmiňující přípustnost ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud zejména na sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz). III. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především detailně popisují genezi a časovou osu celého souzeného sporu; uvádějí i řadu podrobností týkajících se původního (restitučního) řízení. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. V ústavní rovině se stěžovatelé ve stížnosti vůči napadenému usnesení dovolacího soudu domáhají zejména práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Věcně namítají, že dovolací soud ve skutečnosti při učinění závěru o částečné vadnosti dovolání nerespektoval smysl a podstatu zákonných kautel určujících (minimální) požadavky na jeho obsah. Vyhodnocení náležitostí dovolání provedené dovolacím soudem mělo být v dané věci přehnaně restriktivní a mělo v důsledku vést k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Stručně řečeno stěžovatelé trvají na tom, že jejich dovolání veškeré zákonné náležitosti splňovalo, a to v plném rozsahu ohledně všech předestřených otázek, a jako takové mělo být dovolacím soudem řádně projednáno. Proti závěrům dovolacího soudu ohledně samotné nepřípustnosti dovolání a proti napadenému rozsudku odvolacího soudu žádnou kvalifikovanou, tj. ústavněprávní, argumentaci stěžovatelé nepředkládají. Stěžovatelé s těmito závěry polemizují v rovině podústavního práva, nastiňují vlastní právní názor na věc a přitom setrvávají toliko na argumentaci založené na nesprávnosti napadených rozhodnutí, která mají vycházet z nedostatečného zohlednění mimořádných skutkových okolností údajně svědčících ve prospěch žalobních tvrzení stěžovatelů o nepřiměřené délce původního (restitučního) sporu a zvlášť závažných dopadů vlekoucího se sporu do jejich právní a hospodářské sféry. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a také s obsahem dovolání stěžovatelů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízen