II.ÚS 3284/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3284/22 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. října 2022, č. j. 2 NZN 205/2021-263, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. července 2022, č. j. 4 VZN 1504/2021-469, a usnesení Policie ČR, NCOZ SKPV, Expozitura Plzeň, ze dne 31. ledna 2022, č. j. NCOZ-990-105/TČ-2021-417303-H, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ústavně zaručená práva byla údajně porušena i vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství o výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Policie ČR, NCOZ SKPV, expozitura Plzeň, (dále jen "policejní orgán"), ze dne 31. 1. 2022, č. j. NCOZ-990-102/TČ-2021-417303-H byla podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena věc týkající se oznámení na podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit J. L. jako likvidátorka společnosti X, v likvidaci. Policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření ze spáchání označeného ani jiného trestného činu (zločinu) a není namístě věc vyřídit jinak. 3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") v záhlaví uvedeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo jako nedůvodnou. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo se závěry policejního orgánu, že likvidátorka nejednala v rozporu s péčí řádného hospodáře, tedy neporušovala své zákonné povinnosti, které souvisely s likvidací či insolvencí. Shromážděná skutková zjištění nenasvědčují spáchání označeného trestného činu (ani jiného, který by přicházel v úvahu). Podle jeho názoru policejní orgán postupoval v souladu se zákonem, když objasnil podstatné okolnosti oznámeného jednání a s těmito se věcně a logicky vypořádal. 4. Proti usnesení vrchního státního zastupitelství podal stěžovatel žádost o přezkum, která byla posouzena Nejvyšším státním zastupitelstvím jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadeným vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství o výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství bylo stěžovateli sděleno, že napadená rozhodnutí policejního orgánu a vrchního státního zastupitelství jsou svým rozsahem i obsahem adekvátní prověřovanému charakteru věci s tím, že dohledové státní zastupitelství není v tomto případě další instancí v trestním řízení ve smyslu trestního řádu, u které by se bylo možno dovolávat v pořadí již druhého přezkoumání pravomocného rozhodnutí policejního orgánu. Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k závěru, že z prověřování nevyplynuly skutečnosti, které umožňují na principu logického uvažování vystavět úsudek o naplnění znaků některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Odmítlo přitom námitku stěžovatele, že vrchní státní zastupitelství se věcí dostatečně nezabývalo. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že se výše uvedené orgány činné v trestním řízení prověřením jím předestřených podezření náležitě nevěnovaly a jejich shora specifikovaná rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna. Je přesvědčen, že odložení věci bylo v rozporu se zákonem a že došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje obsah stížnosti proti usnesení o odložení věci a obsah podnětu k vykonání dohledu Nejvyšším státním zastupitelstvím. Je přesvědčen, že vrchní státní zastupitelství stížnost zamítlo, aniž by se s jejím obsahem řádně vypořádalo, a že i Nejvyšší státní zastupitelství na jeho výtky reagovalo neadekvátním způsobem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19). 9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního