II.ÚS 3286/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3286/25 ze dne 26. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Fialové, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2025 č. j. 19 Co 1234/2025-87, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Simony Mišjakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") unesením ze dne 30. 6. 2025 č. j. 10 C 151/2023-78 zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku ve výši 8 684 Kč (výrok II.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku stěžovatelce ve výši 1 000 Kč (výrok III.) a dále vyzval stěžovatelku ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Okresní soud poukázal na to, že stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala vydání svých účetních dokladů od vedlejší účastnice, která pro ni účetnictví zpracovávala. Souběžně probíhalo u okresního soudu řízení, ve kterém vedlejší účastnice požadovala po stěžovatelce úplatu za provedené služby pro stěžovatelku v oblasti účetnictví. Účetní doklady, které jsou předmětem tohoto řízení, vedlejší účastnice vydala okresnímu soudu jako podklad pro vypracování znaleckého posudku. Poté vedlejší účastnice souhlasila s jejich vydáním stěžovatelce. Následně vzala stěžovatelka žalobu v této věci zpět, neboť účetní doklady obdržela. Okresní soud postupoval podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno pro chování vedlejší účastnice a návrh byl podán důvodně, když důvodem zastavení řízení bylo následné vydání zadržovaných účetních dokladů vedlejší účastnicí stěžovatelce po podání žaloby. Stěžovatelce proto přísluší náhrada nákladů ve výši 8 684 Kč. 3. Proti výroku II. výše uvedeného usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Podle krajského soudu nelze dovodit, že by řízení bylo zastaveno pro chování vedlejší účastnice, jak dovodil okresní soud, ale z objektivních důvodů. Krajský soud proto na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že v předmětné věci jde o natolik specifický případ, že nelze aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř., ale je třeba postupovat podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že míra úspěchu obou stran v odvolacím řízení byla shodná. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žádná okolnost nezbavovala vedlejší účastnici (jako účetní) povinnosti vydat stěžovatelce její účetní doklady a neopravňovala ji uplatňovat k nim zadržovací právo ani je předávat okresnímu soudu k zadání znaleckého posudku. Stejně tak jako advokát není oprávněn zadržovat klientovi jeho listiny. Krajský soud "v rozporu s ústavními principy soudnictví, spravedlivého procesu, právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí zvýhodnil vedlejší účastnici na úkor stěžovatelky", ačkoli se dopustila nedůvodného protiprávního jednání, které krajský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu považoval za oprávněné. 5. Stěžovatelka poukazuje na to, že protiprávnost jednání vedlejší účastnice spočívající v neoprávněném zadržování účetních dokladů stěžovatelky, resp. skutečnost, že účetnictví a účetní doklady nemohou být předmětem zadržovacího práva, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, ve kterém se uvádí, že účetní doklad není způsobilým předmětem zadržovacího práva a nemůže být ve smyslu § 1395 občanského zákoníku zadržen k zajištění dluhu, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1619/2018. 6. Stěžovatelka dovozuje, že napadeným rozhodnutím došlo k protiústavnímu porušení dobrých mravů a k porušení jejích základních práv, neboť jím bylo legalizováno protiprávní jednání vedlejší účastnice ve formě nezákonného uplatnění zadržovacího práva k účetním dokladům stěžovatelky, tj. úmyslným nesplněním zákonné povinnosti osoby hlásící se k odborné profesi účetního vůči slabší straně sporu, tj. klientovi, který si odborníka najal k tomu, aby mu poskytl odbornou pomoc. Vzhledem k tomu nejde o bagatelní věc, ale o systémovou záležitost dopadající na jakékoli podobné vztahy mezi poskytovateli odborných služeb (účetními, daňovými poradci, advokáty apod.) a jejich klienty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře; nikoli jen rozpor s podústavními předpisy. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. 10. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. 11. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního pro