II.ÚS 3291/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3291/24 ze dne 10. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem se sídlem Grussova 829/8, Praha 5, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích č. j. KZN 397/2024-11 ze dne 10. 10. 2024, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci č. j. ZN 2034/2023-28 ze dne 13. 6. 2024, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územní odbor Jindřichův Hradec č. j. KRPC-133691-53/TČ-2023-020371 ze dne 13. 5. 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územní odbor Jindřichův Hradec, jako účastníků řízení, a R. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a ve výsledku i její právo žít v právním státě plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z napadených rozhodnutí a zapůjčeného spisového materiálu plyne, že zmocněnec stěžovatelky podal dne 22. 9. 2023 u Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci oznámení (č. l. 1 spisu sp. zn. 91/2023), na základě kterého bylo prověřováno podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku vedlejším účastníkem vůči stěžovatelce. Součástí tohoto oznámení byla i tvrzení o fyzickém napadání stěžovatelky vedlejším účastníkem a nucení, aby postoupila potrat. Dále stěžovatelka samostatným podáním (srov. záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 13. 10. 2023, č. j. KRPC-133691-4/TČ-2023-020371, označené č. l. 1) policejnímu orgánu oznámila, že jí vedlejší účastník od 1. 6. 2023 do 15. 9. 2023 sdělil, že pokud se nevystěhuje ze společně obývaného bytu, tak jí vypne internetové připojení, které stěžovatelka potřebuje pro svoji práci. Dále uvedla, že na ni vedlejší účastník vyvíjel fyzický a rovněž psychický nátlak a opakovaně ji fyzicky napadal, např. nakopnutím do nohy, kyčle nebo do žeber. Pod pohrůžkou vypnutí internetu ji také nutil k tomu, aby po něm nechtěla peníze na náklady spojené s těhotenstvím a na její životní potřeby. 3. Policejní orgán napadeným rozhodnutím věc podle § 159 odst. 1 písm. a) trestního řádu odevzdal k projednání v přestupkovém řízení. Uvedl, že z výpovědí obou partnerů vyplynulo, že měli dlouhodobé neshody a mívali mezi sebou vzájemné slovní rozepře, při kterých vedlejší účastník stěžovatelce nadával a oslovoval ji vulgárními výrazy. Dodal, že v jednom případě po stěžovatelčiných dotazech ohledně financí se hádka vystupňovala tak, že vedlejší účastník stěžovatelce sdělil, ať přestane a odejde, nebo že ji zkope (k tomuto poskytla stěžovatelka audiozáznam). Policejní orgán sdělil, že v tomto případě jsou po formální stránce sice naplněny všechny obligatorní znaky trestného činu vydírání, ale bylo však nutné zvážit stupeň škodlivosti činu pro společnost, neboť při posuzování, zda jde o jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, bylo potřeba vzít v úvahu, jak intenzitu jednání pachatele, tak vlastní průběh a okolnosti jednání pachatele. Podle policejního orgánu stěžovatelka svými opakovanými dotazy na finance vedlejšího účastníka vyprovokovala, a že je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Ve výpovědi ohledně fyzického napadání stěžovatelky vedlejším účastníkem jsou podle policejního orgánu rozpory, kdy stěžovatelka skutečnosti ohledně dvou napadení (rána pěstí do břicha, držení hlavy pod tekoucí vodou a natlačení na umyvadlo) uváděla jinak jak ošetřující lékařce, tak v nemocnici, tak na policii, ale i svému zmocněnci. Dodal, že sdělení vedlejšího účastníka, že pokud stěžovatelka nepodstoupí umělé přerušení těhotenství, ukončí vztah a rozejde se s ní, nelze považovat za vydírání, a že nelze trestat otce nenarozeného dítěte za to, že se na výchově již čtvrtého potomka odmítal přímo podílet. Uzavřel, že pečlivým a kvalifikovaným posouzením obsahu oznámení a provedeným šetřením Odboru obecné kriminality Jindřichův Hradec, bylo zjištěno, že jednání vedlejšího účastníka nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle trestního zákoníku, ani jiného trestného činu. Policejní orgán ve věci uzavřel, že v této trestní věci bylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe uvedenou v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. 4. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci následně vyrozuměla stěžovatelku o tom, že provedla přezkum postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu a dospěla k závěru, že policejní orgán provedl veškeré potřebné úkony pro objasnění věci, přičemž na základě získaných důkazů dospěl ke správnému závěru. Dodala, že ze zajištěných zpráv, které přestavují objektivní obraz komunikace mezi oběma partnery, nebyl zjištěn nepřiměřený nátlak na poškozenou v souvislosti s ukončením jejího těhotenství, který by svou intenzitou mohl naplnit znaky trestného činu. Pokud vedlejší účastník upozorňoval na možný konec vztahu v případě existence dalšího dítěte, či na možnost svěření ostatních dětí do jeho péče, pak se podle státní zástupkyně nejednalo o výhružky, ale spíše o reflexi reálných následků rozhodnutí poškozené, které mohly nastat. K rozpadu vztahu pak skutečně došlo a nebylo nereálné, že by děti dostal do péče vedlejší účastník. Uvedla, že ani nebylo protizákonné, aby se druhý partner vyjádřil k finanční situaci, která by se vlivem dalšího potomka zhoršila, či se na dalším těhotenství odmítl finančně podílet. Dodala, že v takovém případě má navíc poškozená nástroje civilního práva, které může využít. Dále konstatovala, že těžkou újmu nelze spatřovat ani ve "vypnutí internetu", i když jej stěžovatelka potřebovala pro výkon svého zaměstnání. 5. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích stěžovatelčin podnět k výkonu dohledu odložila jako nedůvodný. Shledala, že ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k postupu podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Zdůraznila, že společná domácnost podatelky a jejího partnera nebyla harmonická, problémy spolu řešili řadu let, a že stěžovatelka od vedlejšího účastníka několikrát odcházela. Dodala, že jednání vedlejšího účastníka nelze bagatelizovat, ale že je nutné ho vyhodnotit optikou širších událostí. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že odevzdáním věci do přestupkového řízení, vyrozuměním o přezkumu a vyřízením podnětu k výkonu dohledu byla porušena její výše označená základní práva. Podle stěžovatelky je vyrozumění o přezkumu nesprávné, neboť je založeno na zpochybnění dosud jednoznačně přijímaném právním pravidlu, že nikdo nemůže na těhotnou ženu činit jakýkoliv nátlak, aby podstoupila umělé přerušení těhotenství. Nikdo, a to ani otec dítěte, není oprávněn těhotnou ženu nutit, podněcovat, navádět, či jakýmkoliv jiným způsobem ovlivňovat, a to s tím záměrem, aby podstoupila umělé přerušení těhotenství. Dodala, že nebylo protizákonné, aby se druhý partner na dalším těhotenství odmítl finančně podílet. 7. Právní hodnocení okresního státního zastupitelství je rovněž nesprávné, neboť otec dítěte je podle § 920 odst. 1 občanského zákoníku povinen neprovdané matce přispět na úhradu nákladů spojených s těhotenství. Popisuje, že ji bývalý partner soustavně vydíral tím, že na ni činil fyzický a psychický nátlak, aby podstoupila potrat (pod pohrůžkou, že si vymůže, aby jejich společné děti byly svěřeny do jeho péče, že jí vypne internet, atd.), dále jí odmítal poskytovat peníze na náklady související s jejím těhotenstvím. Pořídila si nahrávku, na které jí vedlejší účastník sdělil, že jestli po něm nepřestane finanční prostředky požadovat, tak že ji zkope. Komunikace vedlejšího účastníka tak úroveň běžné partnerské komunikace překračuje, a to extrémním způsobem. Tento způsob tak zasahuje do výše uvedených ústavních práv stěžovatelky a zároveň pravděpodobně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Do výše uvedených ústavních práv stěžovatelky zasáhl již p