II.ÚS 3292/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3292/24 ze dne 25. 3. 2025 Tarifní hodnota u věci penězi ocenitelné   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JTH Trend s. r. o., sídlem Krupská 33/20, Teplice, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, LLM, advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2024 č. j. 16 Co 349/2024-137, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2024 č. j. 16 Co 349/2024-137 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2024 č. j. 16 Co 349/2024-137 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2024 č. j. 10 C 141/2021-118 zamítl žalobu vedlejšího účastníka o určení neplatnosti práva stavby, zřízeným smlouvou mezi stěžovatelkou a Římskokatolickou farností u kostela sv. Petra a Pavla - Bohnice, IČO 49371479, sídlem Bohnická 4/10, Praha 8 - Bohnice (výrok I) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 136 201,01 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého plně úspěšné žalované náleží náhrada účelně vynaložených nákladů, přičemž pokud jde o tarifní hodnotu sporu, vyšel soud z částky 9 000 000 Kč představující výši úplaty za zřízení práva stavby, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které lze při stanovení tarifní hodnoty ve věcech určení neplatnosti právního jednání vycházet z § 9 odst. 1 či z § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), pouze tehdy, je-li předmětem tohoto úkonu věc nebo plnění penězi neocenitelné, což ale není tento případ. 3. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku I rozsudku obvodního soudu se zastavuje (výrok I) a ve výroku II se rozsudek mění tak, že výše náhrady nákladů řízení je 9 201 Kč; jinak se v tomto výrok potvrzuje (výrok II), dále městský soud rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Městský soud shledal, že obvodní soud chybně aplikoval při vyčíslení nákladů řízení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a vyšel z tarifní hodnoty 9 000 000 Kč, což je úplata za právo stavby dohodnutá ve smlouvě o zřízení práva stavby. Městský soud však uzavřel, že v daném případě považuje za správnou aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť v řízení šlo o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je právo stavby jako nemovitá věc, která je sice objektivně ocenitelná, ale zjištění její hodnoty by bylo v daném případě spojeno s nepoměrnými náklady. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka má za to, že městský soud v napadeném usnesení změnil rozhodnutí obvodního soudu, které však vycházelo ze správného právního názoru, čímž nejen porušil běžné právo, ale bylo jím zasaženo do výše zmíněných základních práv a svobod tím, že jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve správné, ale v podstatně menší výši, sice jen 9 201 Kč, namísto 136 201,01 Kč. 5. Rozdíl podle stěžovatelky vychází z toho, že obvodní soud správně aplikoval § 8 odst. 1 advokátního tarifu (odměnu určil podle skutečné hodnoty věci), zatímco městský soud podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (odměnu určil podle náhradní/paušální hodnoty věci), neboť zjištění její hodnoty by bylo podle něj v daném případě spojeno s nepoměrnými obtížemi. Stěžovatelka s odkazy na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že v dané věci šlo o určení neplatnosti právního jednání (smlouvy), jehož předmětem je plnění penězi ocenitelné, pak tedy nelze, podle stěžovatelčina názoru, aplikovat § 9 advokátního tarifu, ale § 8 odst. 1 advokátního tarifu. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení 6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení, obvodnímu soudu a vedlejšímu účastníkovi. 7. Městský soud ve svém vyjádření setrvává na závěru obsaženém v napadeném usnesení. Městský soud uzavřel, že v posuzované věci odpovídá závěr o nepoměrných obtížích okolnostem případu a případné zjišťování a ověřování ceny práva stavby soudem by bylo samoúčelnou činností založenou na mechanické (až otrocké) aplikaci § 8 odst. 1 advokátního tarifu, prakticky znamenající obsolenci § 9 odst. 1 advokátního tarifu v části hypotézy předpokládající nepoměrné obtíže při zjišťování hodnoty práva. Navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že má za to, že městský soud postupoval zcela v souladu se zákonem, kdy má rovněž za to, že v soudním spise není založen hodnověrný údaj o hodnotě práva stavby, kdy by takový údaj bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. 9. Obvodní soud oznámil, že vyjádření k ústavní stížnosti podávat nehodlá, jelikož touto je napadáno toliko rozhodnutí městského soudu. 10. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k její případné replice, ta však tohoto svého práva nevyužila. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 14. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení městského soudu, jakož i řízení, které vydání napadeného usnese