II.ÚS 3295/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3295/21 ze dne 27. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 842/2021-1004 ze dne 31. srpna 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 319/2020-976 ze dne 9. února 2021 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 27 T 49/2017-922 ze dne 10. září 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019 č. j. 27 T 49/2017-790 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tam popsaným jednáním. Za to mu byl uložen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. 3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 10 To 277/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 4. Toto usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 335/2020, usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení nalézacímu soudu uložil, aby dokazování doplnil o důkaz prokazující existenci závazné normy ukládající stěžovateli jako zaměstnanci konkrétní postup při kontrole vyrobených a smontovaných herních prvků. Podle vyhodnocení doplněného dokazování pak soudu uložil, aby posoudil, zda stěžovatel porušil konkrétní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. 5. Okresní soud v Kladně po vrácení věci Nejvyšším soudem rozhodl znovu rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 27 T 49/2017, jímž stěžovatele opět uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což mu podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. 6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě jej Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 10 To 319/2020, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkové věty rozsudku se trestně právního jednání dopustil tím, že dne 29. 10. 2015 jako mistr výroby ve společnosti A zabývající se výrobou zařízení dětských hřišť, neprovedl řádným způsobem kontrolu herního prvku B, vyrobeného na základě zakázky č. XXX pro obec C. Nezjistil tak, že při montáži došlo k překroucení vrutů do dřeva, jimiž byla zábrana připevněna, takže vruty neplnily svůj účel připevnit zábranu k sloupkům tak, aby nebylo možné ji pouhým tlakem uvolnit. V důsledku tohoto pochybení poté, co byl herní prvek umístěn na hřiště v obci D, došlo k tomu, že dne 27. 12. 2015 v době kolem 15:45 hodin se nezletilá, která se na hřišti pohybovala ve společnosti dalších dětí, o zábranu opřela, zábrana se v důsledku špatné montáže uvolnila a nezletilá dopadla z výšky 2,34 m na záda. Utrpěla přitom tříštivou zlomeninu prvního bederního obratle s odlomením zadní hrany obratlového těla, zlomeninu oblouku prvního bederního obratle procházející pravou částí oblouku a jeho trnovým výběžkem a další zlomeniny obratlů, které si vyžádaly opakované vysoce odborné chirurgické zákroky a omezily poškozenou v běžném způsobu života po dobu minimálně do června 2016 s tím, že nelze vyloučit trvalé následky na zdraví poškozené. Za to stěžovateli podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 7. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Tdo 842/2021-1004, dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v provedeném dokazování hrál klíčovou roli znalecký posudek Ing. Hárovníka. Podle závěrů znalce byl ukroucen vrut, kterým měla být stabilně připevněna zábrana, a ten proto neplnil a nemohl plnit funkci hlavního nosného prvku spoje. Znalec uvedl, že k ukroucení vrutu mohlo dojít pouze při výrobě či montáži herního prvku, protože jinou, byť teoretickou možnost poškození vrutu mezi datem 9. 12. 2015 (předání a převzetí herní sestavy) a datem 27. 12. 2015 (pád poškozené), nelze z pozice znalce nalézt. Z těchto závěrů znalce soudy dovodily, že k ukroucení vrutu došlo při výrobě herního prvku, a kdyby stěžovatel provedl fyzickou a mechanickou kontrolu, tuto závadu by odhalil. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že v době kdy provedl kontrolu běžným způsobem, nebyla závada zjistitelná, navíc se neprojevila ani při následném natírání a manipulaci s herním prvkem před jeho předáním. Stěžovatelův zaměstnavatel nestanovil žádný zvláštní postup k provádění kontroly herních prvků. Podle závěrů soudu tak stěžovatel porušil obecnou prevenční povinnost vyplývající ze zákoníku práce. 9. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele nijak nevypořádaly s otázkou nosnosti, byť malé části závitu vrutu, která zůstala v nosném sloupku. Není zřejmé ani jaká část vrutu měla zůstat po jeho ukroucení zašroubována do nosného sloupku a spokojily se s neurčitým tvrzením, že vrut byl ukroucen "téměř na ploše dřeva", z něhož nelze dovodit, jak moc byl vrut zašroubován. Odvolací soud nepřijal závěry odborného vyjádření, které stěžovatel nechal vypracovat, s tím, že vyjádření pracuje s variantou ustřižení vrutu v rovině dřeva, ačkoliv toto z fotodokumentace neplyne (nebere v úvahu distanční váleček). Odůvodnění odvolacího soudu k nepřijetí tohoto důkazu a odmítnutí provedení důkazu výslechem zpracovatele odborného vyjádření stěžovatel považuje za zcela nedostatečné a zasahující do jeho práva na obhajobu. 10. Znalecký posudek Ing. Hárovníka se navíc zabýval pouze obdobím od instalace herního prvku na místo určení do pádu poškozené a ve svých závěrech nijak nezohlednil manipulaci s herním prvkem po kontrole herního prvku stěžovatelem. Ve vztahu ke konkrétní délce závitu vrutu, který zůstal zašroubován do dřeva, nebylo vedeno žádné dokazování. 11. Z pohledu stěžovatele se nabízí množství alternativ, které mohly nastat, které mohly mít vliv na pevnost vrutu, resp. jeho nosnost v době, provádění kontroly. Podle jeho názoru nelze přijmout pouze závěr jediný, že vrut neměl v době kontroly herního prvku stěžovatelem ani takovou nosnost, aby udržel 45 kg vážící poškozenou. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o