II.ÚS 3300/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3300/23 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. S. a stěžovatelky X, obou zastoupených JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 401/2023-1939, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2022 č. j. 4 To 21/2022-1888, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 11. 2021 č. j. 5 T 44/2019-1273 byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že v úmyslu zkrátit daňovou povinnost stěžovatelky (stěžovatel byl jejím jednatelem) byly do jejích výdajů zahrnuty faktury vystavené společností poskytující stěžovatelce reklamní služby, ačkoliv tyto služby byly provedeny pouze ve výši odpovídající 20 % fakturované částky. Zbývající částka byla stěžovatelům nezjištěným způsobem vrácena v hotovosti. Tím způsobili České republice škodu přesahující 2 500 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Stěžovatelka byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud zejména na základě výpovědí dvou svědkyň (t. č. obžalovaných z toho, že se spolupodílely na systému poskytování fiktivního reklamního plnění pro řadu subjektů stejně jako pro stěžovatele). Obě svědkyně podrobně a věrohodně popsaly celý systém daňových podvodů, jehož účelem bylo primárně porušovat daňové předpisy. Podle jejich výpovědí se všichni klienti na tomto systému vědomě podíleli a fiktivně hradili za reklamní služby mnohonásobně navýšenou cenu, neboť věděli, že část peněz se jim bez evidence vrátí. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Z podnětu státního zástupce a toliko z formálních důvodů zrušil výrok o trestu týkající se stěžovatelky a sám nově odsoudil stěžovatelku k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč. Usvědčující svědecké výpovědi jsou podle krajského soudu navzájem konzistentní (a to i v dalších trestních řízeních) a souladné s listinnými důkazy. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že jednotlivé články řetězce podnikaly ekonomicky nesmyslné kroky. Irelevantní je podle krajského soudu skutečnost, že ne všichni zúčastnění jsou trestně stíháni. Námitky ohledně obvyklé ceny reklamních služeb považoval krajský soud za irelevantní, neboť jejich nadhodnocení není předmětem trestního řízení. Tím je skutečnost, že 80 % uhrazených prostředků bylo stěžovatelům vráceno. Nemožnost zjištění obvyklé ceny navíc vyplývá z jednání všech obžalovaných, kteří uzavírali pouze rámcové smlouvy. Tohoto jednání se přitom dopouštěli několik let a nemůže tedy jít o náhodu. 4. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Neshledal přitom žádný relevantní rozpor mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů. Zmíněné svědkyně uvedly, že do systému byla zapojena každá společnost, která s nimi uzavřela smlouvu. Ani podle Nejvyššího soudu není rozhodující obvyklá cena smluvených reklamních služeb, nýbrž rozsah faktického uskutečnění zdanitelného plnění. Obvyklou cenu nelze určit kvůli ekonomicky nesmyslnému přeprodávání reklamních plnění, které mnohonásobně cenu navýšilo. Celý systém popsal Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. 7 Tdo 137/2021, ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 8 Tdo 189/2023, ze dne 26. 7. 2023 sp. zn. 5 Tdo 1122/2022). Soudy zároveň žádné důkazy neopomněly, neboť návrhy na zjištění obvyklé ceny, výslech zpracovatelek znaleckého posudku, jakož i další důkazy řádně odmítly pro nadbytečnost. Předmětný řetězec obchodních společností přeprodávajících si reklamní plnění, v jehož rámci došlo k mnohonásobnému simulovanému navýšení ceny, nevznikl přirozeným vývojem na trhu, kde by nabídce jedné společnosti odpovídala poptávka společnosti jiné, čemuž by odpovídala i reálná cena mezi nimi, ale jako umělá konstrukce, jejímž cílem nebylo poskytnout reklamu za reálnou cenu. Nalézací soud tedy správně vyhodnotil, že není nutné, aby obvyklou cenu reklamy stanovil znalecký posudek, jak stěžovatelé navrhovali. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že závěry o jejich vině jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (přímé důkazy schází a nepřímé byly hodnoceny nedostatečně). Odmítl-li Nejvyšší soud podané dovolání s tím, že jde jen o opakování argumentace z předchozích fází trestního řízení, jde o postup odporující zásadě presumpce neviny, neboť bez dalšího aprobuje nesprávný postup soudů nižších stupňů. Zbytek odůvodnění jeho usnesení představují jen obecné floskule, nereflektující reálný průběh daného trestního řízení. Stěžovatelé v trestním řízení nikdy toliko nezpochybňovali obsah a bezrozpornost provedených důkazů, nýbrž předestřeli odlišný, zcela legitimní způsob jejich hodnocení. Soudy však (bez dostatečného důvodu) zvolily hodnocení v neprospěch stěžovatelů, aniž by se s příznivější verzí (stěžovatelé žádné peníze nepřevzali, neboť si je ponechal svědek) vypořádaly. Každý provedený důkaz byl vyhodnocen tím nejméně příznivým způsobem. Takový postup je podle stěžovatelů v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Jako příklad uvádí stěžovatelé hodnocení výpovědi svědkyň, které vyjádřily toliko svou domněnku, že peníze byly vráceny každé společnosti (nebyly ani přímými, ani nepřímými svědkyněmi toho, že by byly předány stěžovatelům). Soudům přitom postačovalo, že svědkyně (rovněž trestně stíhané v související trestní věci a jednající jako tzv. spolupracující obviněné) prohlásily, že nejde pouze o jejich domněnky. I kdyby jejich svědectví bylo zcela věrohodné, nebyly svědky předání peněz, pročež z jejich svědectví nelze tuto skutečnost prokázat. 6. Dále stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí jsou založena na principu kolektivní viny. Vina stěžovatelů je v nich údajně prokázána jednáním jiných osob, údajně zjištěném v jiných trestních řízeních. Mezi jednotlivými trestními věcmi jsou však podstatné rozdíly (např. v obsahu výpovědí uvedených svědkyň), což soudy nezohlednily. V jedné trestní věci naopak došlo ke zproštění osob, které byly v totožné situaci jako stěžovatelé (v této věci došlo mimo jiné k vyvrácení výpovědí uvedených svědkyň). Dále stěžovatelé upozorňují na konkrétní deformaci provedených důkazů. V první řadě jde o znalecký posudek, který popsal fungování celého systému, aniž by se jakkoliv věnoval zapojení stěžovatelů do něj. Znalecký posudek navíc popisuje, že daný systém by byl ekonomicky neudržitelný v podobě, v jaké jej popisují uvedené svědkyně. Znalci nebyly v dané věci vyslechnuti a obhajoba jim tak nemohla klást otázky. V rozporu s obsahem spisu pak soudy dovodily, že z uzavřených smluv není možné zjistit konkrétní rozsah poskytnutého plnění (reklamních služeb). Konečně soudy nevzaly v potaz, že stěžovatelé neměli ani žádný ekonomický zájem na dané trestné činnosti, což vyplynulo z jejich účetnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst.