II.ÚS 3300/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3300/25 ze dne 7. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Květuše Kašparové, zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 339/2025-167, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2024 č. j. 15 Co 86/2024-139 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 19 C 223/2022-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. X1, ostatní plocha o výměře 8 m2, p. č. X2, ostatní plocha o výměře 309 m2, p. č. X3, ostatní plocha o výměře 1437 m2, p. č. X4, ostatní plocha o výměře 119 m2, p. č. X5, ostatní plocha o výměře 268 m2 v k. ú. B. (dále jen "předmětné pozemky") s tím, že příslušným s nimi hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Důvodem žaloby byl duplicitní zápis vlastnictví k předmětným pozemkům v příslušném katastru nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice i stěžovatelky. 3. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice s tím, že příslušný s uvedenými pozemky hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shodně s městským soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastnice své vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyla na základě dodatku ze dne 18. 7. 1989 ve spojení se smlouvou ze dne 5. 7. 1979 (uzavřených mezi předchůdkyní vedlejší účastnice, stěžovatelkou a jejím otcem Františkem Večeřou) a geometrickým plánem střediska geodézie pro Brno-město ze dne 30. 3. 1987. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se od stěžovatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 1241/2004, podle kterého neplatnost smlouvy nelze zhojit jejím dodatkem, neodchýlil. Krajský soud totiž nevyslovil právní závěr, že uzavřením dodatku smlouvy došlo (zpětně) ke zhojení neplatně uzavřené smlouvy, ale konstatoval, že teprve dodatek představuje platně uzavřenou písemnou smlouvu o převodu nemovitostí, v níž strany odkázaly na obsah listin (smlouvy a geometrického plánu). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy odmítly provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, ačkoli otázka pravosti podpisu je rozhodující otázkou pro posouzení platnosti právního jednání, u něhož právní předpisy vyžadují jako podmínku platnosti písemnou formu. Městský soud ani krajský soud v předmětné věci neprovedly jí navržené důkazy, aniž by neprovedení těchto důkazů řádně v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu odůvodnily. Městský soud tak zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž krajský soud tuto vadu nenapravil. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, když její dovolání odmítl. S odkazem na nález ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 [(N 187/97 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] stěžovatelka zdůrazňuje, že argumentace týkající se porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat může. Odkazuje přitom dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4132/2018 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.). Stěžovatelka je toho názoru, že v dovolání vznesené námitky vůči postupu městského soudu a krajského soudu byly otázkami, jejichž řešení by mělo reálný dopad na posouzení předmětné věci a promítlo by se do výsledku řízení. Jde současně o právní otázky, které jsou způsobilé zobecnění v rámci sjednocování judikatury prostřednictvím dovolacího řízení, neboť obdobné otázky již takto zobecňovány v judikatuře Nejvyššího soudu byly. Obecnými soudy provedený selektivní výběr a hodnocení důkazů má za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces [shodně též např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) nebo usnesení ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 98/97]. Stěžovatelka dále dovozuje, že uvedený postup obecných soudů má za následek, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V poměrech posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) bude přípustnost dovolání založena i v případě, přistoupí-li odvolací soud k rozhodnutí bez odpovídajícího skutkového základu [srov. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Stěžovatelka dovozuje, že jí uplatňované dovolací důvody byly způsobilými dovolacími důvody, což však Nejvyšší soud nevzal v úvahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a následně i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu. 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu a namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v