II.ÚS 331/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 331/25 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti REsolar s. r. o., sídlem Drtinova 557/10, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 5 As 254/2023-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2023 č. j. 10 A 106/2023-75, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka provozuje systém zpětného odběru odpadu z tzv. historických solárních panelů (uvedených na trh do 1. 1. 2013). Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 5. 2023 č. j. MZP/2023/500/954 rozhodoval o přestupku stěžovatelky jako provozovatelky tohoto kolektivního systému podle § 66 odst. 4 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a uložení pokuty 100 000 Kč. Přestupku se stěžovatelka měla dopustit tím, že ve smlouvách z roku 2014 a 2016 s provozovateli fotovoltaických elektráren v rozporu s požadavkem minimální výše sazby příspěvků sice stanovila příspěvek v minimální výši, ale zároveň sjednala nákladovou položku ve zjevně nepřiměřené výši 76 % příspěvku. Tím požadavek minimálního příspěvku obešla. 3. Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem zamítl následnou žalobu stěžovatelky. Nejvyšší správní soud posléze svým napadeným rozsudkem zamítl také její kasační stížnost. Správní soudy potvrdily, že jednání stěžovatelky naplnilo znaky vytýkaného přestupku, protože neplnila povinnost vyplývající z § 37p odst. 2 věty poslední zákona o odpadech (stanovit příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení) a vyhlášky č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), ve znění pozdějších předpisů (kterou se stanoví konkrétní sazba minimální výše příspěvků). Závadné jednání stěžovatelky spočívá v uplatnění financování, které fakticky minimální příspěvek snižuje a nemá žádné ekonomicky obhajitelné opodstatnění; stěžovatelka tím své povinnosti obchází. 4. Smyslem stanovení minimálního příspěvku je shromáždění dostatečných finančních prostředků v akumulačním období, předběžně, protože kolektivní systém musí být připraven do budoucna na různé varianty změn cenových hladin k zajištění udržitelné likvidace odpadu. Jde o projev zásad prevence a předběžné opatrnosti. Proto mimo jiné ani není rozhodné, zda nakonec vybrané příspěvky na likvidaci odpadu postačovaly. Správní soudy nepřisvědčily námitce stěžovatelky o přetržení totožnosti skutku v průběhu správního řízení. Podle správních soudů sice správní orgány v průběhu řízení jinak formulovaly skutkovou větu, avšak po celou dobu bylo patrné, že problematické je z hlediska následku nastavení příspěvku smlouvami tak, že se obchází minimální výše příspěvku. Zachována byla totožnost následku. Dokazování směřovalo po celou dobu řízení k témuž, stěžovatelka měla zachovanou efektivní obranu. 5. Také správní soudy vyhodnotily jednání jako trvající přestupek (vyvolání a následné udržování protiprávního stavu). Relevantní je zde porušení povinnosti stanovit minimální výši příspěvků, a to po celou dobu akumulační fáze, jinak by byla tato povinnost bezpředmětná. Výkladová varianta jednorázového porušujícího jednání by vedla k absurdnímu důsledku, že by stěžovatelka po uzavření smlouvy (z hlediska povinnosti stanovit minimální příspěvek bezvadně) byla oprávněna smluvní závazek ukončit. Ze smyslu a účelu zákona však vyplývá, že je třeba zajistit financování po celou dobu akumulačního období. Stěžovatelka zde tedy udržovala nezákonný stav vyvolaný paralelním uzavřením smluv, a to až přinejmenším do provedené kontroly. To znakům trvajícího přestupku odpovídá. Z téhož důvodu přestupek není promlčen; použijí se zákon o odpadech a zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, které byly účinné v době odstranění protiprávního stavu (2. 11. 2018), odkdy se také podle téhož zákona počítá promlčecí doba, která do právní moci rozhodnutí o přestupku neuplynula. Stejné jednání je nadále přestupkem podle § 124 odst. 1 písm. g) zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů, i po zrušení zákona o odpadech. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že není naplněna skutková podstata vytýkaného přestupku. Je jí vytýkáno nesprávné nastavení financování kolektivního systému a sjednání nepřiměřené nákladové položky. Žádný zákon však stěžovatelce nestanoví povinnost "nastavit systém financování"; je na smluvních stranách, jak jej nastaví. Stěžovatelka žádnou povinnost neporušila, protože při stanovení minimální výše příspěvku vycházela z vyhlášky č. 352/2005 Sb., kterou respektovala. Jde o porušení výhrady zákona. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že byla potrestána za jiný skutek, než pro který bylo zahájeno řízení o přestupku. Zachována zůstala jen právní kvalifikace přestupku. Podle správního orgánu prvního stupně byl ohrožen chráněný zájem na vstupu, zatímco podle vedlejšího účastníka na výstupu. Nemůže tedy platit, že je zachována totožnost následku. 7. Zatřetí stěžovatelka označuje za svévolné, kvalifikoval-li správní orgán prvního stupně původně přestupek jako trvající, při vznesení námitky promlčení jej překvalifikoval na pokračující, a nakonec je vedlejší účastník znovu překvalifikoval jako trvající. S tím se správní soudy nevypořádaly; není přitom rozhodné jen, jaká kvalifikace je správná, nýbrž že taková kvalifikace má vliv na posouzení trestnosti jednání pro promlčení. Správní soudy zde opomněly zohlednit závěry nálezu ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 15/19 (N 18/98 SbNU 128, č. 54/2020 Sb.). Podle něj je smyslem čl. 40 odst. 6 Listiny chránit obviněného proti důsledkům posuzování trestnosti činu podle přísnější právní úpravy, než která tu byla v době spáchání činu. Také podle něj platí, že na přestupky spáchané před účinností zákona č. 250/2016 Sb. se nepoužijí ustanovení o promlčení či prekluzi v tomto zákoně, tedy v novější úpravě; platí právní úprava dosavadní. Výjimkou by byla nová právní úprava, která je jako celek výhodnější. V nynější věci se tedy měl použít § 67 zákona o odpadech účinný do 30. 6. 2017, který stanovil tříletou prekluzivní lhůtu. Nadto přestupkem podle zákona o odpadech bylo "neplnění" povinnosti, zatímco podle zákona č. 542/2020 Sb. "nesplnění"; podle novější právní úpravy je vyloučeno hodnotit přestupek jako trvající. 8. Konečně začtvrté nemohlo dojít k dokonání přestupku, protože dosud nedošlo k vyúčtování nákladů; správní orgány nemohou vědět, jak skutečně nákladná bude likvidace odpadu. Úvahy o nepřiměřenosti nákladové položky jsou pouhou spekulací. S tím souvisí, že se správní soudy nevypořádaly s tvrzením, že stanovené příspěvky stěžovatelka skutečně vybrala a že není nijak prokázaná nedostatečnost financování nakládání s odpadními solárními panely. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto