II.ÚS 3311/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3311/23 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Malého a Marty Gondoľové, zastoupených Mgr. et Mgr. Šárkou Klodnerovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 64/12, Svitavy - Předměstí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. října 2022 č. j. 22 Co 98/2022-748 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. září 2021 č. j. 4 C 134/2007-715, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Josefa Slámy a Tomáše Slámy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 C 134/2007 se podává, že v řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastníci domáhali na stěžovatelích zaplacení částky 288 000 Kč [z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním blíže specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území J. (dále jen "nemovitosti") bez právního důvodu] a o vzájemném návrhu stěžovatelů na zaplacení 1 200 000 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitostí), okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastníci domáhali zaplacení "zbývající" částky 76 780 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl i vzájemný návrh, kterým se stěžovatelé domáhali po vedlejších účastnících zaplacení "zbývající" částky 990 000 Kč (výrok II), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. K odvolání stěžovatelů i vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I), ve výroku IV ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II) a také rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 51 543 Kč (výrok III). 4. Následně okresní soud usnesením ze dne 27. 1. 2023 č. j. 4 C 134/2007-758 rozhodl, že žádný z účastníků nemá práva na náhradu nákladů řízení. 5. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu (sub 3) brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2023 č. j. 28 Cdo 2795/2023-784 podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shledal totiž, že stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), a dodal, že ani při benevolentním posouzení náležitostí podaného dovolání nedošlo k tomu, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, jde-li o posouzení námitky promlčení vznesené vedlejšími účastníky z hlediska dobrých mravů, že námitka nesprávného posouzení otázky oprávněnosti držby nemovitých věcí stěžovateli vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a že hodnocení důkazů, jde-li o závěr o kompenzaci nákladů vzniklých stěžovatelům na opravu domu, není excesivní. 6. Dlužno dodat, že šlo o již v pořadí třetí rozsudek okresního soudu, neboť v dané věci byl vydán rozsudek ze dne 2. 10. 2012 č. j. 4 C 134/2007-317, který byl zčásti zrušen usnesením krajského soudu ze dne 29. 8. 2013 č. j. 22 Co 356/2013-348, a dále rozsudek ze dne 27. 3. 2018 č. j. 4 C 134/2007-531 ve spojení s (opravným) usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 4 C 134/2007-537, jenž byl zčásti zrušen usnesením krajského soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 22 Co 266/2019-631. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé uvádějí, že s právními předchůdci vedlejších účastníků uzavřeli dne 24. 11. 1997 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem, tyto nemovitosti stěžovatelé začali užívat až od dubna 1998, kdy jim je vedlejší účastníci předali vyklizené. V kupní smlouvě byla uvedena cena 1 mil. Kč, ačkoliv ve skutečnosti zaplatili 1,4 mil. Kč. V průběhu doby se u nemovitostí projevily vážné závady, pro které od smlouvy odstoupili dopisem ze dne 5. 11. 1998. Následně probíhaly u okresního soudu dlouholeté spory, a to o určení vlastnictví (pod sp. zn. 6 C 484/1999) a o vrácení kupní ceny (pod sp. zn. 9 C 157/2002). Do 29. 6. 2007 měli nemovitosti v držení, pečovali o ně, investovali do nich nemalé finanční prostředky a zhodnotili je. 8. Dále stěžovatelé uvádějí, že napadená rozhodnutí jsou postavena na premise, že ztratili vlastnickou vůli k nemovitostem v souvislosti s již zmíněným dopisem ze dne 5. 11. 1998, a tudíž si museli být vědomi, že nejsou jejich vlastníky, což vylučuje, aby byli držiteli v dobré víře. Jako "nevlastníkům" jim tudíž svědčilo jen právo na náhradu nákladů nutných na provoz a údržbu nemovitých věcí [§ 458 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen "občanský zákoník")]. Promlčecí doba pak začala běžet vždy od vynaložení každé jednotlivé investice. Podle stěžovatelů by však bylo v rozporu s dobrými mravy, aby promlčecí doba u každé jednotlivé investice uběhla v době, kdy ještě nebylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem nemovitostí. V této souvislosti argumentují, že by museli žaloby podávat ohledně každé investice, aniž by bylo zřejmé, komu svědčí vlastnické právo, přičemž je otázkou, zda by taková žaloba byla přípustná. Nadto prokazatelně zlepšili stav předmětných nemovitostí. 9. Krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že se otázkou, zda námitka promlčení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, vypořádal jen lakonicky, přičemž mají za to, že charakter soudního řízení, jeho délka, nepřehlednost a nejednotnost právní argumentace rozhodujících soudů a skutečnost, že se o nemovitosti museli starat s péčí řádného hospodáře, neboť je vedlejší účastníci nepřevzali a na výzvu k zajištění oprav nereagovali, odůvodňují kladné posouzení této otázky. V této souvislosti poukazují na judikaturu Ústavního soudu, podle které úvaha obecného soudu musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Mají za to, že marné uplynutí promlčecí doby nezavinili, a promlčení jejich práva tak je nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jimi uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnili, že jsou zde výjimečné okolnosti vyvolané genezí celé situace (jak se spor vyvíjel a zasáhl do jejich životů) a že bylo třeba v tomto ekonomicko-právním vztahu nalézt jeho těžiště, aby byl dosažen optimální užitek pro smluvní strany a aby bylo dosaženo jistého rovnovážného stavu. 10. Stěžovatelé rovněž poukazují na nepřiměřenu délku daného soudního řízení (sp. zn. 4 C 134/2007) s tím, že bylo zahájeno v roce 2007 a pravomocně bylo rozhodnuto až v roce 2022. Přitom v době koupě nemovitostí byli aktivními občany s plány na pořízení široké rodiny včetně poskytnutí pěstounské péče pro potřebné děti, avšak následné spory trvající téměř 25 let je připravily o finance, zdraví a víru ve spravedlivý stát. Bylo by pro ně zadostiučiněním, kdyby Ústavní soud prohlásil, že délkou řízení bylo zasaženo do jejich základních práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. Nutno však dodat, že stěžovatelé se domáhají zrušení napadených rozhodnutí jako celku (k tomu viz také níže), tedy i výroku II napadeného rozsudku krajského soudu (kterým byl zrušen výrok IV rozsudku okresního soudu). V této části však není ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť v pokračujícím soudní ř