II.ÚS 3313/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3313/25 ze dne 4. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, zastoupeného JUDr. Bc. Petrem Kadlecem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2025 č. j. 8 As 195/2023-112, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2023 č. j. 31 Af 37/2021-202, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. března 2021 č. j. ÚOHS-06774/2021/164/BMa a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. července 2020 č. j. ÚOHS-23002/2020/830/ŠBe, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na samosprávu, jakož i svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a zákonného soudce. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel obecně závaznou vyhláškou č. 8/2015, kterou se reguluje provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy, určil, že v jedenácti městských obvodech se bude provozovat hazard výhradně v adresně určených provozovnách, ve dvou městských obvodech bylo možné provozovat pouze bingo a ve zbylých deseti městských obvodech hazardní hry zcela zakázal. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") napadeným rozhodnutím uložil stěžovateli za porušení § 19a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže uvedenou obecně závaznou vyhláškou pokutu ve výši 1 078 000 Kč. Přestupek podle § 22aa odst. 1 písm. b) téhož zákona měl podle Úřadu stěžovatel spáchat tím, že porušil zákaz stanovený v § 19 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, neboť pro regulaci hazardu nestanovil žádná objektivní či věcná kritéria. Tím se dopustil diskriminace vůči soutěžitelům - provozovatelům hazardu, i potenciálním. Předseda Úřadu toto rozhodnutí potvrdil svým napadeným rozhodnutím, ovšem pokutu snížil na 869 000 Kč. 3. Žalobu stěžovatele posléze zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud Brně (dále jen "krajský soud"). Následnou kasační stížnost pak zamítl Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem. Podle správních soudů Úřad dostatečně identifikoval potenciální narušení hospodářské soutěže diskriminační povahou dané obecně závazné vyhlášky určením míst s povoleným provozováním hazardu bez jakýchkoli věcných a předem daných kritérií. To odpovídá zákonu. Úřad se také podle správních soudů dostatečně zabýval tím, zda pro narušení hospodářské soutěže neexistují ospravedlnitelné důvody, neboť stěžovatel zaměňuje samotnou existenci legitimního cíle regulovat jako obec hazard s existencí těchto ospravedlnitelných důvodů. Jinými slovy, nestačí, že obec může hazard regulovat jako místní záležitost veřejného pořádku. Je třeba hodnotit konkrétní okolnosti a způsob regulace. Obec nemůže regulovat hazard libovolným nerovným zacházením. 4. Závěry Úřadu nejsou podle Nejvyššího správního soudu ani v rozporu s nálezem ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 24/24 (č. 154/2025 Sb.). V něm Ústavní soud aproboval plošnou regulaci hazardu hlavního města Prahy podle jeho městských částí, v nynější věci je ovšem problematické neodůvodněné určení konkrétních, adresních míst. Z usnesení ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3295/22 také vyplývá, že použití § 19a odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže vůči obci není obecně porušením jejího práva na samosprávu. Konečně Nejvyšší správní soud neshledal důvod iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie, protože odkazy stěžovatele na judikaturu jmenovaného soudu se týkaly zákazu protisoutěžního jednání soutěžitelů, nikoli orgánů veřejné moci. Nebyly proto přiléhavé. Pravidlo de minimis vyplývající ze zákazu protisoutěžních dohod a zneužití dominantního postavení se zjevně u dozoru podle § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže neuplatní. Limitem je zde princip proporcionality a korektiv souladu se společenskou a právní realitou (rozsudek ze dne 5. 4. 2022 č. j. 7 As 60/2020-34). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že Úřad uplatněním odpovědnosti za přestupek podle zákona o ochraně hospodářské soutěže nerespektoval jeho právo na samosprávu. Stěžovatel je v souladu s obecním zřízením členěn na územní obvody, které mají samy určitou míru samosprávy. S městskými obvody přijetí hazardové vyhlášky konzultoval, přijaté řešení je tedy důsledkem zákonem předpokládaného územního členění stěžovatele a relevantní politické vůle městských obvodů, obdobně jako v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/24. Územní členění jako projev samosprávy mělo být zohledněno také při vymezení relevantního trhu, měla být zkoumána proporcionalita zásahu do samosprávy stěžovatele a bylo třeba se zabývat skutečnými dopady normotvorby, nikoli jen zvolenou legislativní technikou. 6. Uvedená pochybení stěžovatel dále označuje za zásah do svého práva na ochranu vlastnictví. Úřad mu uložil pokutu, aniž dostatečně vážil vzájemně působící zájmy. Konečně stěžovatel namítá svévolné nepoložení předběžné otázky u Soudního dvora k výkladu pojmů "narušení hospodářské soutěže" a "ospravedlnitelné důvody". Judikatura Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora v tomto kontextu vyžaduje hodnocení, zda není skutečný dopad na hospodářskou soutěž zanedbatelný (zásada de minimis), a zakazuje trestat jen hypotetické narušení hospodářské soutěže. Neobstojí přitom argumentace Nejvyššího správního soudu, že jde o jiné situace: ustanovení unijního práva o zákazu protisoutěžních dohod a zneužití dominantního postavení s obdobnými pojmy pracují a i podle Nejvyššího správního soudu je třeba shodně použité pojmy vykládat jednotně. O "narušení hospodářské soutěže" hovoří i čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie o státních podporách. Relevance unijního práva vyplývá též z čl. 3 odst. 1 písm. b), čl. 4, 37 a 106 Smlouvy o fungování Evropské unie. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že všechny jsou dány. Učinil tak, přestože v mezidobí od podání ústavní stížnosti vydal stanovisko ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25, podle nějž právo na samosprávu není základním právem nebo svobodou ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a aktivní legitimaci k podání komunální ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy má pouze zastupitelstvo obce či kraje, přičemž podmínkou pro posouzení takového návrhu je doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli komunální stížnost podat. Ústavní soud tím překonal svoji dosavadní judikaturu, z níž bylo možné dovodit, že lze projednat i ústavní stížnost obce, přestože návrh nepodalo její zastupitelstvo, respektive podání komunální ústavní stížnosti nebylo doloženo projevem vůle zastupitelstva [nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15 (N 217/83 SbNU 421), ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 (N 90/100 SbNU 87) či ze dne 18. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 938/22]. V nynější věci stěžovatel nedokládá, že zastupitelstvo projevilo vůli podat komunální ústavní stížnost. Při uplatnění stanoviska by tedy nebylo možné nynější ústavní stížnost projednat, a to ani jako obecnou ústavní stížnost, protože územní samosprávný celek vystupující skrze své orgány ve vrchnostenském postavení podle tohoto stanoviska není způsobilý být nositelem základních práv a svobod, což je zde předpokladem oprávněnosti navrhovatele. 8. Ústavní soud si je vědom, že i ve své judikatuře vychází z tzv. incidentní retrospektivity jako obecného principu časových účinků změny judikatury, tedy že nový právní názor má být aplikován také na všechna již běžící řízení. Za určitých okolností však může retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře působit - vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury - příliš tvrdě; proto je třeba zvažovat určité omezení retrospektivního působení [bod 25 nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238)]. V kontextu posuzování výjimek z tzv. incidentní retrospektivity klade judikatura Ústavního soudu přísnější požadavky na změnu právního názoru ohledně práva na přístup k soudu [nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531), ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 1732/23 nebo také bod 41 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3500/18]. Každopádně se vyžaduje zvažování vzájemně působících zájmů. 9. Uplatnění incidentní retrospektivity Ústavní soud v nynější věci považuje za nepřiměřeně tvrdé. Nový