II.ÚS 3320/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3320/21 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Peterky, právně zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2020, č. j. 14 Cmo 295/2019-564, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021, č. j. 27 Cdo 2659/2020-582, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl účastníkem řízení o určení jediného akcionáře vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 30 Cm 397/2009, přičemž toto řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 14 Cmo 278/2012-398. Stěžovatel podal dne 18. 10. 2018 žalobu na obnovu řízení u Městského soudu v Praze. Městský soud stěžovatele vyzval, aby své podání ve lhůtě 15 dnů doplnil tak, aby bylo z žaloby patrno označení žalovaného, označení rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, důvod žaloby (obnova řízení), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba byla podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čehož se ten, kdo podal žalobu, domáhá. Stěžovatel na výzvu městského soudu reagoval podáním ze dne 21. 12. 2018, kterým žalobu doplnil. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2019, č. j. 30 Cm 397/2009-544, žalobu na obnovu řízení zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatel ani v doplnění žaloby na obnovu řízení netvrdil skutečnosti a neoznačil důkazy, které nemohl použít v předchozím řízení. Stanovisko auditora Ing. Jiřího Randáka ze dne 8. ledna 1993, na které stěžovatel odkazuje, není novým důkazem. Namítané nedoručení soudní písemnosti (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č. j. 51 Co 377/2009 - 53, které se týká předběžného opatření spočívajícího v zákazu dispozice s akciemi společnosti NAVELIKO, a. s.), je případným pochybením procesního charakteru, jež nelze řešit v rámci obnovy řízení. Proto soud žalobu na obnovu řízení zamítl dle § 235e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu odvolání, ve kterém namítal především to, že jeho žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta bez nařízení ústního jednání, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Vrchní soud rozhodl napadeným usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 14 Cmo 295/2019-564, a změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba na obnovu řízení odmítá. V odůvodnění svého rozhodnutí se v zásadě ztotožnil se závěry soudu první stupně. Uvedl však, že vzhledem k tomu, že žaloba na obnovu řízení, respektive její doplnění neobsahovalo zákonem požadované náležitosti, bylo na místě žalobu odmítnout, nikoli zamítnout. Dále rozhodl vrchní soud o nákladech řízení soudů obou stupňů. 5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 15. 9. 2021, č. j. 27 Cdo 2659/2020-582, odmítl s tím, že odůvodnění usnesení vrchního soudu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Uvedl, že uvedení důvodu žaloby na obnovu řízení v sobě zahrnuje požadavek, aby žaloba obsahovala jeho - po skutkové stránce (dostatečně určité a srozumitelné) - vylíčení tak, aby bylo nepochybné, jaký z důvodů obnovy řízení uvedených v ustanovení § 228 o. s. ř. se uplatňuje, tedy aby bylo možné taková skutková tvrzení subsumovat pod některý ze zákonem stanovených důvodů obnovy řízení; nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení zákona, ve kterém je důvod obnovy řízení obsažen. V hodnocení stěžovatelem předkládaných důvodů obnovy řízení se Nejvyšší soud shodl se soudy prvního a druhého stupně. Nad rámec předchozích rozhodnutí dodal, že důvodem, pro který by bylo možno - teoreticky - řízení o určení akcionáře společnosti obnovit, by bylo až vydání odlišného rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, jejímž řešením byl soud na základě dřívějšího rozhodnutí příslušného orgánu vázán, či z jejíhož řešení vycházel, anebo posoudil-li soud předběžnou otázku sám. Takové rozhodnutí však v projednávané věci vydáno nebylo. 6. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje tutéž argumentaci, kterou uvádí konstantně od podání žaloby na obnovu řízení. V poslední části odůvodnění ústavní stížnosti se pak stěžovatel vyjadřuje k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat především v tom, že mu bylo odepřeno ústní jednání o žalobě na obnovu řízení. Soudy tak podle stěžovatele zaměnily posouzení uvedení základních náležitostí žaloby na obnovu řízení za posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení, a tím v podstatě v rámci institutu odmítnutí žaloby žalobu stěžovatele na obnovu řízení projednaly. Tímto postupem stěžovateli soudy odepřely provedení navrhovaných důkazů a odebraly mu možnost vyjádřit se k věci. Své závěry stěžovatel dokládá také odkazy na judikaturu Ústavního soudu. 7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, obsah napadených rozhodnutí, jakož i část spisu, kterou si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud si pro účely posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal ze soudního spisu doplnění žaloby na obnovu řízení učiněné stěžovatelem dne 21. 12. 2018. Po prostudování tohoto podání však nemůže než souhlasit se závěry obecných soudů o tom, že bylo skutečně namístě žalobu odmítnout, jelikož nesplňovala náležitosti požadované občanským soudním řádem, respektive příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyjádřil mj. k náležitostem dovolání. Jelikož jak dovolání, tak žaloba na obnovu řízení jsou mimořádnými opravnými prostředky, některé obecné závěry tohoto stanoviska lze aplikovat právě i na obnovu řízení. V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé