II.ÚS 3322/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3322/21 ze dne 18. 7. 2023 N 110/119 SbNU 34 Vyloučení trestněprávní odpovědnosti veřejného činitele za věcně nesprávné správní rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Shrnutí průběhu trestního řízení před obecnými soudy a obsahu ústavní stížnosti 1. Předmětem ústavního přezkumu se stalo rozhodování obecných soudů v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 3 T 40/2015. V této věci byly dvě osoby, a to I. O. a M. S. (dále též jen "stěžovatelka"), obžalovány pro shodný trestný čin podle § 159 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (účinného do 31. 12. 2009), a to pro maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. Právní kvalifikace podle dříve platného kodexu byla odůvodněna skutečností, že k činu mělo dojít v roce 1998 a bezprostředně v letech následujících. 2. Stěžovatelka byla obžalována, že jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství, Odboru vnitřní správy, Magistrátu X, vypracovala pro vedoucí Odboru vnitřní správy I. O. návrh rozhodnutí, posléze vydaného dne 6. 1. 1999 pod č. j. OVS 2331/98/Se v nezměněné podobě. Byla tedy obžalována za koncept správního rozhodnutí; druhá obžalovaná, O. (též "druhá obžalovaná") za odpovědnost vedoucí zaměstnankyně za vydání rozhodnutí. 3. Z mimořádně rozsáhlé skutkové věty všech rozhodnutí obecných soudů o meritu věci lze dovodit, že po právní (nedbalostní) stránce měla podstata skutku kladeného za vinu stěžovatelce spočívat v nesprávné aplikaci ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a to zejména stran rodinných poměrů J. C., roz. S. V důsledku toho bylo vydáno v roce 1999 též právně vadné osvědčení o státním občanství jmenované. V důsledku toho bylo pak příslušnými pozemkovými úřady vydáno 13 rozhodnutí, jež jsou též součástí skutkové věty a podle nichž bylo ve vztahu k synům a dědicům jmenované R. a K.-E. C. rozhodnuto určitým způsobem o jejich vlastnickém vztahu k tam označeným zemědělským i jiným nemovitostem. 4. Nyní v ústavní stížnosti a v záhlaví tohoto nálezu označeným soudním rozhodnutím předcházelo opakované rozhodování jak nalézacího soudu, tak Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud"). Rozsudky obou stupňů neshledaly vinu obou obžalovaných, Nejvyšší soud však k dovolání protistrany opakovaně (celkem třikrát) usnesením rušil rozsudky nižších instancí a věc jim vracel k dalšímu řízení. Nutno tu s důsledky pro výrok tohoto nálezu podotknout, že stěžovatelkou označený rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 4. 2016 byl v mezidobí zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2019, a pozbyl tedy účinnost. 5. Ze shora citovaných rozhodnutí byla stěžovatelka uznána vinnou rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 a bylo rozhodnuto, za nezměněného výroku o vině trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, o trestu odnětí svobody stěžovatelky (i druhé obžalované) v trvání 1 dne (24 hodin) s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud odůvodnil výrok o vině stěžovatelky jejím nesprávným právním názorem, jak zde bylo výše uvedeno; k výroku o trestu se vyjádřil tak, že roli hrála délka řízení a že šlo o naprosto ojedinělé nedbalostní vybočení obou obžalovaných z jinak řádného a bezúhonného života. 6. Nejvyšší soud, tentokrát k dovolání stěžovatelky i druhé obžalované, jejich dovolání odmítl. Opakovaně dovodil, jako již v předchozích usneseních, vinu obou obžalovaných a k výši trestu se nevyjádřil. 7. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a následujících zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 8, 10, 36, 38, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obvodním i městským soudem bylo opakovaně rozhodováno o zastavení trestního stíhání, resp. o plném zproštění stěžovatelky. Proti rozhodnutím městského soudu podával nejvyšší státní zástupce opakovaně dovolání, kterým Nejvyšší soud celkem třikrát vyhověl, a nedal obvodnímu ani městskému soudu prostor rozhodnout jinak, než shledat stěžovatelku vinnou. Městský soud v Praze stěžovatelce nakonec uložil trest odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatelka je přesvědčena, že zjevným cílem trestního řízení bylo vytvořit podmínky pro zrušení následných správních rozhodnutí a prosadit majetkové zájmy státu, aniž by obžalobou a následně Nejvyšším soudem byl brán sebemenší ohled na základní práva stěžovatelky. II. Vyjádření účastníků řízení 9. Z vyzvaných účastníků a vedlejších účastníků řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Obvodní soud pro Prahu 1 a Nejvyšší státní zastupitelství. Nalézací soud odkázal na odůvodnění svého dřívějšího rozsudku. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že postup orgánů činných v trestním řízení byl vůči stěžovatelce ústavně souladný, nepředstavoval porušení jejích ústavně garantovaných práv a navrhlo, aby byla její ústavní stížnost odmítnuta nebo zamítnuta. 10. Vzhledem k dobře známému obsahu obou vyjádření je Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k eventuální replice III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení merita věci 12. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míru protiústavnosti znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod ve značné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem založená na principu sebeomezení nachází typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); též např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 (N 14/92 SbNU 159) a další]. 13. Interpretace postupu orgánů činných v trestním řízení je vedena také principem subsidiarity trestní represe. Sleduje se, zda nedošlo například k excesivnímu porušení zásady ultima ratio z hlediska nezbytnosti trestního stíhání, zda skutek, pro nějž je obviněný trestně stíhán, dosahuje alespoň spodní hranice společenské škodlivosti, zda nebylo možné řešit vzniklou situaci za pomoci norem jiných právních odvětví než trestního práva [nález ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253); též nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/02