II.ÚS 333/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 333/26 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem, sídlem Na Tykačce 6/698, Praha - Vinoř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 11 Tdo 889/2025-11143, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2025 č. j. 11 To 81/2024-10998 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 46 T 7/2022-10805, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest v celkové výměře 8 000 000 Kč a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Současně mu bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to tablet s obsahem anabolického steroidu a dalších věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku. 3. K podaným odvoláním Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora specifikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek městského soudu ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest v celkové výměře 3 000 000 Kč a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o ochranném opatření zabrání věcí - tablet s obsahem anabolického steroidu a dalších věcí podrobně konkretizovaných ve výroku rozsudku. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení označuje za absurdní, aby byl uznán vinným za jednání učiněné ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když jiné osoby (převážně občané Slovenské republiky), které mají rovněž tvořit danou organizovanou skupinu, nejsou justičními orgány Slovenské republiky stíháni jako členové organizované skupiny. Tvrdí, že otázka existence organizované skupiny a její činnosti nebyla rozhodujícími soudy řešena či prokázána. Je přesvědčen, že nejsou-li údajní členové organizované skupiny stíhání ve své zemi jako členové organizované skupiny, nemohou z těchto osob vytvořit organizovanou skupinu pouze justiční orgány České republiky. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu městského soudu, který jej vyzval k doplnění odvolání podle § 251 odst. 1 trestního řádu prostřednictvím soudního asistenta. Uvádí, že dne 9. 8. 2025 podal jeho obhájce proti rozsudku městského soudu odvolání a současně soudu sdělil, že jej doplní ve lhůtě dvou měsíců, což odůvodnil dobou letních prázdnin a účastí na soustředění volejbalového družstva. Dne 30. 8. 2025 však obdržel od nalézacího soudu výzvu podle § 251 odst. 1 trestního řádu (učiněnou asistentem předsedkyně senátu) k doplnění odůvodnění odvolání ve lhůtě pěti dnů od doručení výzvy. Stěžovatel je přesvědčen, že požádal-li jeho obhájce o lhůtu dvou měsíců k doplnění odůvodnění odvolání, měl tuto žádost posoudit předseda senátu a mělo mu být vyhověno. V dané souvislosti poukazuje na to, že písemné vyhotovení rozsudku městského soudu obdržel až po více než čtyřech měsících od jeho vyhlášení. Má za to, že jeho obhájce neměl dostatek času na vypracování odůvodnění odvolání, čímž došlo k porušení jeho ústavních práv. 7. Rovněž stěžovatel podotýká, že na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly zajištěny telefonní hovory v němčině, angličtině, turečtině a v jiných jazycích, přičemž nebyly zajištěny překlady těchto nahrávek do českého jazyka. Vzniká tak podle něj pochybnost, zda soud mohl postupovat podle § 213 odst. 1, odst. 2 trestního řádu při provedení těchto důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku městského soudu v části týkající se stěžovatele. Tato část rozhodnutí byla již zrušena shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí (nebo jeho část). Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 10. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. 11. Ústavní soud může do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu při plnění své shora zmíněné role zasahovat jen výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo. 12. Tvrdí-li stěžovatel, že nemůže být odsouzen za jednání učiněné ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když další údajní členové organizované skupiny nejsou stíháni ve své zemi jako členové organizované skupiny, nelze mu přisvědčit. Z napadených rozhodnutí se podává, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel jednal ve spojení s organizovanou skupinou, která působila na území více států (minimálně České republiky, Slovenské republiky a Rumunské republiky). Podle výsledků provedeného dokazování jednal v úzké součinnosti s občany Slovenské republiky R. K. a K. N., o čemž svědčí nejen jeho vlastní výpověď, ale i další důkazy (výpovědi svědků Ž. U. a K. N., odposlech a záznam telekomunikačního provozu). V řízení byla prokázána vzájemná propojenost jednotlivých činností stěžovatele a dalších pachatelů a jejich návaznost na sebe, přičemž tento postup, účast více osob i zahraniční prvek umožňovaly