II.ÚS 3331/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3331/24 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., právně zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 3 Tdo 761/2024-5303, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2024 č. j. 6 To 28/2024-5156 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2023 č. j. 5 T 7/2023-4917, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí a námitky stěžovatelky 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Byla proto podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byla pro jeho výkon zařazena do věznice s ostrahou. Další obžalovaní [M. L. mladší, M. L. starší a S. M. (dále také "další obžalovaní")] byli uznáni vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Byli proto podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (obžalovaný S. M. k trestu odnětí svobody sedmi a půl let) a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byli pro jeho výkon zařazeni do věznice s ostrahou. Stěžovatelka spolu s dalšími obžalovanými byli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), povinni zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen "poškozený") společně a nerozdílně na náhradu škody částku 8 005 504,76 Kč. Další obžalovaní byli podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni zaplatit poškozenému společně a nerozdílně na náhradu škody částku 2 924 181,77 Kč. 3. Trestné činnosti se měla stěžovatelka s dalšími obžalovanými dopustit zkráceně řečeno tím, že tehdejší obchodní společnost X, která byla zaregistrována u příslušného správce daně jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), zakoupila v různých autobazarech na území Spolkové republiky Německo bez DPH blíže označená silniční motorová vozidla, a to za účelem jejich dovozu a následného prodeje blíže neurčeným osobám na území České republiky. Stěžovatelka včetně dalších obžalovaných - jako osob jednajících jménem této obchodní společnosti, či jako osob tuto obchodní společnost fakticky ovládající, nebo jako osoby jménem této obchodní společnosti fakticky vystupující, s cílem zkrátit DPH na výstupu (ze strany obchodní společnosti X, jako daňového subjektu) v souvislosti s prodejem těchto vozidel na území České republiky kupujícím, kteří nebyli plátci DPH - protiprávně předstírali a vůči správci daně v rozporu se skutečným stavem věci formálně deklarovali, že kupujícími zmíněných vozidel od obchodní společnosti X, jsou další obžalovaní jako nepodnikající fyzické osoby a neplátci DPH. Deklarovaná výše kupní ceny jednotlivých vozidel byla proto výrazně nižší v porovnání se skutečnou kupní cenou, za kterou tato vozidla v souladu s původním záměrem a účelem jejich dovozu na území České republiky (fakticky) prodávali skutečným zájemcům o tato vozidla (kupujícím). Stěžovatelkou takto způsobená škoda činila 8 005 504,76 Kč. Předmětem dokazování v trestním řízení proto bylo posouzení toho, zda obžalovaní správně aplikovali zvláštní režim prodeje ojetých automobilů, který umožňuje prodej bez DPH jak plátcům, tak neplátcům (§ 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). 4. Proti rozsudku krajského soudu podali všichni obžalovaní a poškozený odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že ve vztahu ke stěžovatelce byl rozsudek krajského soudu částečně zrušen ve výrocích o trestu a byl jí nově uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Ve vztahu k obžalovanému S. M. byl rozsudek krajského soudu částečně zrušen ve výrocích o trestu a byl mu nově uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání poškozeného byl napadený rozsudek soudu prvního stupně doplněn tak, že: stěžovatelka a obžalovaný S. M. jsou podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni zaplatit poškozenému společně a nerozdílně úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 8 005 504,76 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení; obžalovaný S. M. je podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinen zaplatit poškozenému úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 2 924 181,77 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení. Ve vztahu k M. L. mladšímu a M. L. staršímu byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu byli podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že spáchali ve spolupachatelství pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Poškozený byl ve vztahu k oběma podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka (pozn. a také S. M.) dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 6. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav věci. Vzhledem k jeho obsáhlosti jej nebude Ústavní soud opakovat, neboť vychází ze zjištění popsaných v napadeném rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka uvedla, že jednala v dobré víře, plně důvěřovala své účetní a výsledkům daňových kontrol. Nikdy nebyla upozorněna na chybu a pokračovala v prodeji vozidel bez DPH, protože to odpovídalo tehdy schválené metodice. Stěžovatelka dále uvedla, že spolupráce se spoluobviněným M. byla navázána v souladu s pravidly zvláštního režimu a odpovídala podmínkám, které byly finanční správou dlouhodobě akceptovány. Soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly spolupráci s panem M. jako účelové jednání s cílem zkrátit daň. Stěžovatelka zdůraznila, že pouze dodržovala pravidla zvláštního režimu aplikovaná účetní. Kdyby byla aplikována pravidla běžného režimu, nedošlo by k žádnému zkrácení DPH. Stěžovatelka nemohla ovlivnit chybu v režimu účtování, kterou způsobila účetní a spolupráce s panem M. byla transparentní a řádně zdokumentovaná. 8. Stěžovatelka má za to, že jednáním soudů bylo porušeno její právo na obhajobu (čl. 38 odst. 2 Listiny), jež zahrnuje nejen možnost předložit důkazy a argumenty na podporu své neviny, ale rovněž povinnost soudů těmito důkazy a argumenty se zabývat a odpovídajícím způsobem je vypořádat. V případě stěžovatelky došlo k opakovanému a zásadnímu porušení tohoto práva. Soudy zamítly důkazní návrhy stěžovatelky a ignorovaly klíčové argumenty obhajoby, čímž nejenže narušily rovnováhu mezi obžalobou a obhajobou, ale především připravily stěžovatelku o možnost prokázat svou nevinu. Těmito důkazy měly být odborné vyjádření Ing. Ziebové, které analyzovalo problematiku použití zvláštního režimu při prodeji ojetých automobilů a jasně prokazovalo, že případné chyby v účetnictví byly důsledkem nesprávné aplikace zvláštního režimu ze strany účetní D., nikoliv úmyslným jednáním stěžovatelky. Dále protokoly z kontrol finančních úřadů, které potvrzovaly, že zvláštní režim byl v minulosti opakovaně akceptován a tolerován finančními úřady, což vytvořilo legitimní očekávání, že tento režim je správný. A nakonec svědecká výpověď účetní D., která mohla potvrdit, že veškeré účetní operace byly prováděny na základ