II.ÚS 3335/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3335/21 ze dne 8. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, právně zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 1883/2021-382, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 č. j. 30 Co 112/2021-362 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 22 C 243/2014-355, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 22 C 243/2014-355 zamítl námitku své místní nepříslušnosti, kterou stěžovatel vznesl podáním ze dne 10. 2. 2021 v řízení, jehož předmětem je požadavek na zaplacení částky 582 127,02 Kč z titulu náhrady škody. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovateli jako žalobci námitka místní nepříslušnosti soudu nepřísluší, neboť podáním žaloby zvolil místně příslušný soud a nepřísluší mu jej napadat námitkou, a dále, že podle § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen před tím, než začne jednat o věci samé. Jednání ve věci samé začalo sdělením obsahu žaloby dne 10. 6. 2016, a proto soud nedůvodně vznesenou námitku místní nepříslušnosti dle § 105 odst. 4 o. s. ř. zamítl. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 4. 2021 č. j. 30 Co 112/2021- 362 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovodil, že z § 11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. V posuzovaném případě je podle odvolacího soudu zřejmé, že řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 2, v jehož obvodu měla ve smyslu § 85 odst. 5 o. s. ř. sídlo příslušná organizační složka státu. Takto stanovenou místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna právní kvalifikace věci učiněná Nejvyšším soudem na základě dovolání podaného stěžovatelem s tím, že v projednávaném případě nelze dovozovat naplnění podmínek pro založení odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a naopak se jedná o věc vyplývající z pracovních vztahů soudce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273). 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 21 Cdo 1883/2021-382 rozhodl tak, že řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 zastavil a dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné. Nepřípustnost dovolání pak Nejvyšší soud dovodil z toho, že otázka, zda se při změně právní kvalifikace, resp. právního předpisu, na jehož základě byla místní příslušnost soudu určena, uplatní zásada perpetuatio fori, tedy zda se i v takovém případě postupuje podle § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř., tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle stěžovatelova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a tuto pak nesprávně právně posoudit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na jejím řešení napadené rozhodnutí výlučně nespočívá, dospěl-li odvolací soud v tomto rozhodnutí nejen k závěru, že stěžovatelova námitka místní nepříslušnosti soudu prvního stupně je vzhledem ke znění § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nedůvodná, ale zároveň soudu prvního stupně přisvědčil v názoru, že se současně jedná o námitku opožděnou, resp. nepřípustnou (viz body 9 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Bez toho, aby stěžovatel v dovolání řádně zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani odlišné řešení shora uvedené právní otázky týkající se výkladu § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3721/19). 5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dodal, že při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byla-li totiž podána žaloba u místně nepříslušného soudu (jako v této věci) a začal-li tento soud jednat o věci samé nebo rozhodl-li ve věci samé bez jednání (vyjma vydání platebního rozkazu), takže již nemůže vyslovit svou místní nepříslušnost z vlastní iniciativy, a promeškal-li též účastník příležitost iniciovat rozhodnutí soudu o jeho místní příslušnosti, neboť neuplatnil námitku nedostatku místní příslušnosti při prvním úkonu, který mu příslušel (tedy také v případě, že ji uplatnil opožděně), pak tu již není k dispozici procesní postup, jímž by bylo možné změnit stav, že řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu; místní příslušnost již za žádných okolností zkoumat nelze a nedostatek místní příslušnosti procesního soudu je tak v důsledku koncentrace řízení zakotvené v ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. zhojen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2850/2014). 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, spočívají na nesprávném právním posouzení věci, vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná a nezákonná. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu perpetuatio fori, resp. § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř., které stanoví, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení, a že změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Nesprávnou aplikací této zásady, resp. tohoto ustanovení, došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a to konkrétně práva na zákonného soudce. 8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 10. Podstata ústavní stížnosti směřuje proti určení místní příslušnosti soudů. Sjedno