II.ÚS 3339/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3339/25 ze dne 3. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Hradec Králové, sídlem U Soudu 276, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2025 č. j. 21 Co 347/2025-40, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, Kristýny Zelené a Tomáše Svobody, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v předmětné věci první vedlejší účastnice - oprávněná (dále jen "oprávněná") na základě exekučního návrhu podaného dne 12. 5. 2025 zahájila exekuci k vymožení částky ve výši 126 000 Kč s příslušenstvím podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 2. 2025 č. j. 13 C 161/2023-131. Na uvedeném rozsudku však okresní soud (nesprávně) vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti, ačkoli druhý vedlejší účastník - povinný (dále jen "povinný") podal proti tomuto rozhodnutí včas odvolání, exekuční titul tedy nebyl ke dni zahájení exekuce vykonatelný. 3. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 6. 2025 č. j. 31 EXE 789/2025-28 byla podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") exekuce vedená stěžovatelkou, soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Dvořáčkovou (dále jen "stěžovatelka" či "soudní exekutorka") pod sp. zn. 19 EX 55/25 pro nevykonatelný exekuční titul zastavena (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ani soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). 4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku III. potvrdil. Krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že za dané situace nelze stěžovatelce přiznat účtovanou náhradu nákladů exekuce 6 655 Kč vůči žádnému z účastníků, neboť žádný z nich procesně nezavinil zastavení exekuce ve smyslu § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Oprávněná totiž podala exekuční návrh v dobré víře na základě exekučního titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti (byť nesprávně) a povinný byl v situaci, kdy si byl vědom, že podal proti exekučnímu titulu včasné odvolání, a proto nemůže být vykonatelný. Ze stejných důvodů soud nepřiznal právo na náhradu ani soudní exekutorce. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na rozsudku okresního soudu ze dne 5. 2. 2025 č. j. 13 C 161/2023-131 (exekučním titulu) byla okresním soudem nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, ačkoli povinný proti němu podal včas odvolání (do protokolu ihned po vyhlášení rozsudku u jednání), tj. exekuční titul nebyl ke dni zahájení exekuce vykonatelný. To bylo v řízení prokázáno výslovným písemným přiznáním svého pochybení ve sdělení okresního soudu ze dne 27. 5. 2025 na čl. 25 exekučního spisu, resp. na čl. 143 nalézacího spisu sp. zn. 13 C 161/202. Uvedené vyšlo najevo až poté, co byla stěžovatelka pověřena provedením exekuce a začala vykonávat exekuční činnost. 6. Stěžovatelka se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že jí účtované náklady exekuce ve výši 6 655 Kč v daném případě nelze uložit oprávněné, nevidí však důvod pro to, aby ve smyslu zákonných a judikaturních hledisek nebyly uloženy k náhradě povinnému, a to i v souladu se zásadou danou jednak § 87 odst. 3 exekučního řádu, podle kterého náklady exekuce hradí exekutorovi povinný, a jednak § 3 exekučního řádu, podle nějž exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu, aniž by mohl vykonávat jinou výdělečnou činnost. Povinnost hradit náklady exekuce přitom zásadně stíhá povinného, který se v tomto směru ale následně může domáhat případné náhrady škody vůči státu za nesprávný úřední postup spočívající v nesprávně vyznačené doložce právní moci a vykonatelnosti [viz nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449), bod 15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka dovozuje, že nepřiznal-li jí krajský soud náhradu nákladů exekuce vůči oprávněné, měl jí ji přiznat vůči povinnému. 7. Stěžovatelka poukazuje na to, že zastavení exekuce nezavinila. Exekuční soud ji řádně pověřil provedením exekuce a v mezích zákona vykonávala pravomoc státem na ni přenesenou, což krajský soud v napadeném usnesení výslovně přiznává. Stěžovatelka namítá, že při nesprávném vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu pochybil okresní soud v průběhu nalézacího řízení. Jeho nesprávný úřední postup se proto nemůže dotknout práva exekutora na úplatu za již provedenou exekuční činnost podle § 3 odst. 1 exekučního řádu, resp. práva na přiznání nákladů exekuce podle § 90 odst. 1, § 87 a § 89 exekučního řádu. Náklady exekuce by stěžovatelce měly být uloženy k náhradě vůči oprávněnému nebo povinnému, kteří pak mají možnost žádat jejich náhradu vůči státu z titulu jeho nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." (viz bod 15 odůvodnění výše uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10). 8. Stěžovatelka poukazuje na to, že nebude-li jí náhrada nákladů exekuce přiznána, nemá možnost domáhat se vůči státu jejich zaplacení z titulu náhrady škody. Tento základní princip odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu je však napadeným usnesením krajského soudu popřen. Ten na jedné straně přiznává nesporné pochybení státu, resp. soudu při vyznačení doložky vykonatelnosti, na straně druhé to však znamená, že by stěžovatelka měla škodu z toho vzniklou v podobě neuhrazených nákladů exekuce nést ze svého. Je zde tedy prokázaný nesprávný úřední postup státu, avšak napadené rozhodnutí zamezuje nápravě škody, která jí na jeho základě prokazatelně vznikla. 9. Stěžovatelka dovozuje, že jí náhrada nákladů exekuce měla být v projednávané věci přiznána vůči některému z účastníků exekučního řízení [viz též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), bod 13]. Nepřiznal-li krajský soud v předmětné věci stěžovatelce náhradu nákladů exekuce, nejen vůči oprávněné, ale v rozporu s výše uvedenou judikaturou ani vůči povinnému, porušil tím její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. V př